Marťanská odysea

Stanley G. Weinbaum

MARŤANSKÁ ODYSEA

Jarvis se protáhl tak rozkošnicky, jak to jen ve stísněné společné kajutě Aresu šlo.

„Vzduch, co se dá dýchat!“ jásal. „Po té řídkotě tam venku je hustý jako polévka!“ Kývl hlavou směrem k marťanské krajině, která se rozprostírala plochá a pustá ve světle bližšího měsíce za sklem okénka.

Ostatní tři na něj soucitně hleděli — Putz, strojník, Leroy, biolog, a Harrison, astronom a kapitán výpravy. Dick Jarvis byl chemikem slavné posádky výpravy Aresu — prvních lidí, kteří vkročili na tajemného souseda Země, planetu Mars. Bylo to, samozřejmě, za starých časů, necelých dvacet let poté, co šílený Američan Doheny za cenu vlastního života zdokonalil atomový pohon, a pouhé desetiletí poté, co na něj stejně šílený Cardoza nasedl a doletěl na Měsíc. Byli to praví průkopníci, tito čtyři z Aresu. Nepočítáme-li půl tuctu výprav na Měsíc a nešťastný let de Lanceyho mířící k svůdnému kotouči Venuše, byli prvními lidmi, kteří pocítili jinou gravitaci než zemskou, a rozhodně první úspěšnou posádkou, která opustila soustavu Země a Měsíce. A ten úspěch si zasloužili, uváží-li člověk ty obtíže a nepohodlí — měsíce strávené v aklimatizačních komorách na Zemi, kde se učili dýchat vzduch tak řídký jako marťanský, čelení prázdnotě v maličké raketě poháněné vrtošivými reaktivními motory jednadvacátého století a hlavně to, že museli čelit zcela neznámému světu.

Jarvis se protáhl a prsty se dotkl rozedřené a odlupující se špičky omrzlého nosu. Znovu si spokojeně vzdychl.

„No,“ vybuchl náhle Harrison, „dozvíme se už, co se stalo? Odstartoval jsi docela v pořádku v pomocné raketě, deset dní ani muk, a nakonec tě tu Putz vylovil z jakéhosi bláznivého mraveniště i s tím prapodivným pštrosem jako kamarádem! Vyklop to, člověče!“

„Vyklop?“ zeptal se zmateně Leroy. „Co vyklopit?“

„Myslí tím slovo ‚spiel‘,“ vysvětlil vážně Putz. „To znamená vyprávět.“

Jarvis zachytil Harrisonův pobavený pohled bez náznaku úsměvu. „Přesně tak, Karle,“ řekl vážně, souhlase s Putzem. „Ich spiel es!“ Pohodlně zamručel a začal.

„Podle rozkazů,“ řekl, „jsem sledoval, jak tady Karl odstartoval na sever, a pak jsem nasedl do své létající parní skříně a zamířil na jih. Pamatuješ, kapitáne — měli jsme rozkaz nepřistávat, jen obhlédnout zajímavá místa. Spustil jsem obě kamery, ať cvakají, a bzučel jsem si dál dost vysoko — asi dva tisíce stop — a to ze dvou důvodů. Za prvé, kamery tak měly větší záběr, a za druhé, spodní trysky sahají v tomhle polovakuu, kterému tu říkají vzduch, tak daleko, že když letím nízko, zvíří prach.“

„To všechno víme od Putze,“ zavrčel Harrison. „Škoda jen, že jsi neuchoval filmy. Byly by pokryly náklady na tuhle výpravu; pamatuješ, jak se veřejnost hrnula na první snímky z Měsíce?“

„Filmy jsou v bezpečí,“ odsekl Jarvis. „Nuže,“ pokračoval, „jak říkám, uháněl jsem pořádným tempem; přesně jak jsme předpokládali, křídla v tomhle vzduchu moc nenesou při méně než sto mílích za hodinu, a i tak jsem musel použít spodní trysky.

„Takže při té rychlosti, výšce a rozmazání od spodních trysek nebylo vidět zrovna nejlépe. Ale viděl jsem dost na to, abych rozeznal, že to, nad čím jsem se plavil, byla jen další část téhle šedé pláně, kterou jsme zkoumali celý týden od přistání — tytéž hlízovité výrůstky a tentýž věčný koberec lezoucích rostlinozvířátek, čili biopodů, jak jim říká Leroy. Tak jsem se plavil dál, každou hodinu jsem podle rozkazu hlásil svou polohu, netuše, jestli mě slyšíte.“

„Já ano!“ odsekl Harrison.

„Sto padesát mil na jih,“ pokračoval Jarvis neochvějně, „se povrch změnil v jakousi nízkou náhorní plošinu, samá poušť a oranžově zbarvený písek. Usoudil jsem, že jsme tedy hádali správně a že tahle šedá pláň, na kterou jsme dosedli, byla opravdu Mare Cimmerium, což by z mé oranžové pouště dělalo oblast zvanou Xanthus. Pokud jsem měl pravdu, měl jsem o dalších několik stovek mil narazit na další šedou pláň, Mare Chronium, a pak na další oranžovou poušť, Thyle I nebo II. A tak se i stalo.“

„Putz ověřil naši polohu před týdnem a půl!“ zahučel kapitán. „Přejděme k věci.“

„Už k ní jdu!“ poznamenal Jarvis. „Dvacet mil v hloubi Thyle — věřte nebo ne — jsem přeletěl nad kanálem!“

„Putz jich vyfotil sto! Pověz něco nového!“

„A viděl také město?“

„Dvacet, jestli těm hromadám bláta říkáš města!“

„Nuže,“ poznamenal Jarvis, „odteď budu vyprávět pár věcí, které Putz neviděl!“ Promnul si štípající nos a pokračoval. „Věděl jsem, že v tomhle ročním období mám šestnáct hodin denního světla, takže osm hodin — osm set mil — odtud jsem se rozhodl vrátit. Pořád jsem byl nad Thyle, jestli I nebo II, nevím jistě, nanejvýš dvacet pět mil v ní. A právě tam Putzův milovaný motor vypověděl!“

„Vypověděl? Jak?“ Putz se hned začal zajímat.

„Atomový pohon zeslábl. Hned jsem začal ztrácet výšku a najednou bum — a byl jsem rovnou uprostřed Thyle! Ještě jsem si i rozbil nos o okno!“ Zkroušeně si promnul poraněný nos.

„Nezkusil jsi možná vypláchnout spalovací komoru kyselinou sírovou?“ zeptal se Putz. „Někdy olovo vytváří sekundární záření—“

„Ale kdepak!“ řekl Jarvis znechuceně. „To bych přece nezkoušel — nanejvýš tak desetkrát! Navíc ten náraz zploštil podvozek a odlomil spodní trysky. Dejme tomu, že bych tu věc rozjel — a co pak? Deset mil s pohonem přímo pod sebou a byl bych si pod sebou roztavil podlahu!“ Znovu si promnul nos. „Naštěstí libra tady váží jen sedm uncí, jinak by mě to rozpláclo!“

„Já bych to opravil!“ vyhrkl strojník. „Vsadím se, že to nebylo vážné.“