Plochozemě: román mnoha rozměrů
Edwin Abbott
V Papio dáváme klasickým příběhům nový život v češtině.
Další cenově dostupné i bezplatné knihy najdete na papio.cz.
Budeme rádi za vaši recenzi.
Edwin A. Abbott (1838 – 1926.
Anglický učenec, teolog a spisovatel.)
S ilustracemi autora, ČTVERCE (Edwin A. Abbott)
Obyvatelům PROSTORU OBECNĚ
A H. C. ZVLÁŠTĚ
Toto dílo věnuje
pokorný rodák z Plochozemě
v naději, že
tak jako on byl zasvěcen do tajemství
TŘÍ rozměrů,
když předtím znal
JEN DVA,
mohou i občané oné nebeské oblasti
usilovat stále výše
o tajemství ČTYŘ, PĚTI, ba i ŠESTI rozměrů,
a tak přispět
k rozšíření PŘEDSTAVIVOSTI
a k možnému rozvoji
onoho nejvzácnějšího a nejvýtečnějšího daru SKROMNOSTI
mezi vyššími rasami
TĚLESNÉHO LIDSTVA
Předmluva k druhému, revidovanému vydání, 1884.
Od redaktora
Kdyby si můj ubohý přítel z Plochozemě zachoval duševní svěžest, jíž se těšil, když začal sepisovat tyto Paměti, nemusel bych ho nyní zastupovat v této předmluvě. Přeje si v ní za prvé poděkovat čtenářům a kritikům v Prostorozemi, jejichž uznání si s nečekanou rychlostí vyžádalo druhé vydání jeho díla; za druhé omluvit se za některé chyby a tiskové omyly (za něž však nenese plnou odpovědnost); a za třetí vysvětlit jedno či dvě nedorozumění. Už však není tím Čtvercem, jakým býval. Léta věznění a ještě těžší břemeno všeobecné nedůvěry a posměchu spolu s přirozeným úpadkem stáří způsobily, že se mu z mysli vytratily mnohé myšlenky a představy, ba i velká část terminologie, kterou si osvojil během krátkého pobytu v Prostorozemi. Proto mě požádal, abych jeho jménem odpověděl na dvě zvláštní námitky, jednu intelektuální a druhou mravní povahy.
První námitka zní, že Plochozemčan, když vidí Čáru, vidí něco, co musí být pro oko TLUSTÉ, stejně jako je pro oko DLOUHÉ (jinak by to bez nějaké tloušťky nebylo viditelné); a že tedy má uznat, že jeho krajané nejsou pouze dlouzí a širocí, ale i, byť nepochybně jen v nepatrné míře, TLUSTÍ neboli VYSOCÍ. Tato námitka je věrohodná a pro Prostorozemčany téměř neodolatelná; přiznávám, že když jsem ji poprvé slyšel, nevěděl jsem, co odpovědět. Odpověď mého ubohého starého přítele ji však podle mě zcela vyvrací.
„Připouštím,“ řekl, když jsem mu tu námitku přednesl, „připouštím pravdivost faktů vašeho kritika, avšak odmítám jeho závěry. Je pravda, že v Plochozemi máme vskutku třetí, neuznávaný rozměr nazývaný ‚výška‘, právě tak jako je pravda, že vy v Prostorozemi máte vskutku čtvrtý, neuznávaný rozměr, který zatím nijak nenazýváte, já jej však budu nazývat ‚nadvýška‘. My si však svou ‚výšku‘ nedokážeme uvědomovat o nic víc, než vy svou ‚nadvýšku‘. Ani já – ačkoli jsem byl v Prostorozemi a po dvacet čtyři hodin jsem měl tu výsadu chápat význam ‚výšky‘ – ji nyní nedokážu pochopit ani si ji představit zrakem či jakýmkoli postupem rozumu; mohu ji jen vírou přijmout.
„Důvod je zřejmý. Rozměr předpokládá směr, předpokládá měření, předpokládá více a méně. Naše čáry jsou však všechny STEJNĚ a NEKONEČNĚ MÁLO tlusté (nebo vysoké, jak je vám libo); proto na nich není nic, co by naši mysl přivedlo k pojmu onoho rozměru. Žádný ‚jemný mikrometr‘ – jak to navrhl jeden příliš ukvapený kritik z Prostorozemě – by nám vůbec nepomohl, neboť bychom nevěděli, CO MĚŘIT ANI V JAKÉM SMĚRU. Když vidíme Čáru, vidíme něco dlouhého a JASNÉHO; JASNOST je pro existenci Čáry nezbytná stejně jako délka; když jasnost zmizí, Čára zhasne. Proto všichni moji přátelé z Plochozemě, když jim mluvím o neuznávaném rozměru, který je jaksi viditelný v Čáře, řeknou: ‚Aha, myslíte JASNOST,‘ a když odpovím: ‚Ne, myslím skutečný rozměr,‘ hned namítnou: ‚Tak jej změřte nebo nám povězte, kterým směrem se táhne.‘ A tím mě umlčí, protože nemohu ani jedno. Ještě včera, když Hlavní kruh (jinými slovy náš Velekněz) přišel na svou sedmou každoroční návštěvu státní věznice a už posedmé se mě zeptal, zda jsem se polepšil, pokoušel jsem se mu dokázat, že je ‚vysoký‘, stejně jako dlouhý a široký, ačkoli o tom neví. A co mi odpověděl? ‚Říkáte, že jsem „vysoký“; změřte mou „vysokost“ a uvěřím vám.‘ Co jsem mohl dělat? Jak jsem mohl čelit jeho výzvě? Byl jsem zdrcen a on triumfálně odešel z místnosti.
„Zdá se vám to ještě stále podivné? Pak se postavte do podobné situace. Představte si, že by vás člověk Čtvrtého rozměru poctil návštěvou a řekl: ‚Kdykoli otevřete oči, vidíte ROVINU (která má Dva rozměry) a VYVOZUJETE z ní Těleso (které má Tři); ve skutečnosti však vidíte i čtvrtý rozměr, ačkoli jej nerozpoznáváte. Není to barva ani jasnost, ani nic podobného, nýbrž pravý rozměr, ač vám nemohu ukázat jeho směr a vy jej vůbec nemůžete změřit.‘ Co byste takovému návštěvníkovi řekl? Nedal byste ho zavřít? Nuže, takový je můj osud; a pro nás Plochozemčany je právě tak přirozené zavřít Čtverec za hlásání Třetího rozměru, jako je pro vás Prostorozemčany zavřít Krychli za hlásání Čtvrtého. Ach, jak silná rodinná podobnost se táhne slepým a pronásledujícím lidstvem ve všech rozměrech! Body, Čáry, Čtverce, Krychle, Nadkrychle – všichni podléháme týmž omylům, všichni jsme otroky vlastních rozměrových předsudků, jak řekl jeden z vašich básníků z Prostorozemě –
‚Jediný dotek přírody všechny světy spřízní.‘“
[Poznámka: Autor si přeje dodat, že nedorozumění některých jeho kritiků v této otázce jej podnítilo vložit do dialogu s Koulí jisté poznámky, které se vztahují k danému bodu a které předtím vynechal jako únavné a zbytečné.]
Obhajoba Čtverce se mi v tomto bodě zdá nevyvratitelná. Kéž bych mohl říci, že jeho odpověď na druhou, tedy mravní námitku byla stejně jasná a přesvědčivá. Namítali, že nenávidí Ženy; a jelikož tuto námitku vehementně vznesly ty, které výnos Přírody ustanovil za o něco větší polovinu rasy Prostorozemě, rád bych ji, nakolik mohu poctivě, vyvrátil. Čtverec je však natolik nezvyklý mravní terminologii Prostorozemě, že bych mu křivdil, kdybych jeho obhajobu proti tomuto obvinění doslovně přepsal. Jako jeho tlumočník a ten, kdo jeho slova shrnuje, tedy soudím, že během sedmiletého vězení sám pozměnil své osobní názory jak na Ženy, tak na rovnoramenné trojúhelníky, tedy nižší třídy. Osobně se nyní přiklání k názoru Koule, že přímky jsou v mnoha významných ohledech nadřazeny kruhům. Když však píše jako Historik, ztotožnil se, snad až příliš těsně, s názory obecně přijímanými historiky Plochozemě a, jak byl poučen, dokonce i Prostorozemě; na jejich stránkách se osudy Žen a mas lidstva až do nedávných dob zřídkakdy pokládaly za hodné zmínky a nikdy za hodné pečlivého uvážení.
V ještě nejasnějším místě si nyní přeje zříci se kruhových či aristokratických sklonů, které mu někteří kritici přirozeně přisuzovali. Ačkoli uznává duševní moc, s níž několik Kruhů po mnohá pokolení udrželo nadvládu nad nesmírným množstvím krajanů, věří, že fakta Plochozemě, mluvící sama za sebe bez jeho komentáře, prohlašují, že Revoluce nelze vždy potlačit jatkami a že Příroda, odsoudivši Kruhy k neplodnosti, odsoudila je ke konečnému nezdaru – „a v tom,“ říká, „vidím naplnění velkého Zákona všech světů: zatímco se moudrost Člověka domnívá, že uskutečňuje jednu věc, moudrost Přírody ji nutí uskutečňovat jinou, zcela odlišnou a mnohem lepší.“ Nakonec prosí čtenáře, aby se nedomnívali, že každý sebemenší detail všedního života v Plochozemi se musí shodovat s nějakým detailem v Prostorozemi; doufá však, že jeho dílo jako celek bude podnětné i zábavné pro Prostorozemčany mírné a skromné mysli, kteří, mluvíce o tom, co je nanejvýš důležité, avšak leží mimo zkušenost, odmítají na jedné straně říci: „To se nikdy nemůže stát,“ a na druhé: „Musí to být přesně takto a my o tom víme všechno.“