Ztracený svět

Arthur Conan Doyle

ZTRACENÝ SVĚT

Svůj prostý záměr jsem splnil
dal-li jsem hodinu radosti
chlapci, jenž je zpola mužem,
anebo muži, jenž je zpola chlapcem.

Ztracený svět

Autor

SIR ARTHUR CONAN DOYLE

PRVNÍ VYDÁNÍ 1912

Předmluva

Pan E. D. Malone žádá uvést, že profesor G. E. Challenger bez výhrad stáhl jak návrh na zdržení se jednání, tak žalobu pro urážku na cti. Jelikož se přesvědčil, že žádná kritika ani poznámka v této knize není míněna urážlivě, zaručil, že jejímu vydávání a šíření nebude nijak bránit.

Obsah

ZTRACENÝ SVĚT

Ztracený svět

KAPITOLA I

„Hrdinství je všude kolem nás“

Pan Hungerton, její otec, byl vskutku nejnetaktnější člověk na světě – takový chmýřitý, opeřený, rozcuchaný lidský kakadu, nadmíru dobromyslný, ale zcela soustředěný na vlastní hloupé já. Kdyby mě něco mohlo odradit od Gladys, byla by to představa takového tchána. Jsem přesvědčen, že v hloubi duše opravdu věřil, že do domu Chestnuts chodím třikrát týdně pro potěšení z jeho společnosti a zejména proto, abych si vyslechl jeho názory na bimetalismus, téma, v němž se pokládal za odborníka.

Hodinu či déle jsem toho večera poslouchal jeho jednotvárné štěbetání o tom, jak špatné peníze vytlačují dobré, o nominální hodnotě stříbra, o znehodnocování rupie a o pravých měřítkách směny.

„Představte si,“ zvolal s bezmocnou prudkostí, „že by byly všechny dluhy světa najednou splatné a požadovalo by se jejich okamžité zaplacení – co by se za našich nynějších podmínek stalo?“

Dal jsem samozřejmou odpověď, že bych byl zruinovaný člověk. Nato vyskočil ze židle, pokáral mě za mou obvyklou lehkomyslnost, pro niž prý v mé přítomnosti nelze rozebírat žádné rozumné téma, a vyrazil z pokoje obléci se na svobodné zednáře.

Konečně jsem zůstal s Gladys sám a nadešla chvíle osudu! Celý večer jsem se cítil jako voják, který čeká na znamení, že má vyrazit do sebevražedného útoku. V mysli se mi střídala naděje na vítězství se strachem z odmítnutí.

Seděla tam, její hrdý jemný profil se rýsoval na pozadí červeného závěsu. Jak byla krásná! A přece jak nepřístupná! Byli jsme přátelé, a věru dobří přátelé, ale nikdy jsem se nedostal za hranice kamarádství, jaké bych mohl navázat s kterýmkoli kolegou reportérem v Gazette. Bylo zcela otevřené, zcela laskavé a zcela bez erotiky. Můj instinkt se bouří proti ženě, která je ke mně příliš upřímná a bez rozpaků. Pro muže to není žádná pocta. Tam, kde začíná skutečný pohlavní cit, provází ho plachost a nedůvěra, dědictví starých zlých časů, kdy láska a násilí často kráčely ruku v ruce. Právě sklopená hlava, odvrácený pohled, chvějivý hlas a plachá postava – ne přímý pohled a otevřená odpověď – jsou pravými znameními vášně. To jsem se za svůj krátký život naučil – anebo jsem to zdědil v rasové paměti, kterou nazýváme instinktem.

Gladys měla všechny ženské vlastnosti. Někteří ji pokládali za chladnou a tvrdou, ale taková myšlenka byla zradou. Ta jemně bronzová pleť, barvou téměř orientální, ty havraní vlasy, velké lesklé oči, plné, ale nádherné rty – všechny znaky vášně tam byly. Já jsem si však bolestně uvědomoval, že jsem dosud nenašel tajemství, jak je probudit. Ať se stane cokoli, dnes večer jsem se musel zbavit nejistoty a vyjasnit věci. Mohla mě jen odmítnout a lépe být odmítnutým milencem než přijatým bratrem.

Sem mě dovedly mé myšlenky. Právě jsem se chystal přerušit dlouhé neklidné mlčení, když se ke mně obrátily dvě zkoumavé tmavé oči a hrdá hlava se s úsměvnou výčitkou zavrtěla. „Mám tušení, že mě jdeš požádat o ruku, Nede. Velmi bych si přála, abys to nedělal. Vždyť takhle je všechno mnohem hezčí.“

Přisunul jsem si židli o něco blíž. „A jak jsi věděla, že tě jdu požádat o ruku?“ zeptal jsem se v upřímném úžasu.

„Copak to ženy nevědí vždycky? Myslíš, že nějakou ženu na světě někdy něco takového zaskočilo? Ale, ach, Nede, naše přátelství bylo tak dobré a tak příjemné! Jaká škoda je kazit! Necítíš, jak nádherné je, když si mladý muž a mladá žena mohou povídat z očí do očí, jako jsme si povídali my?“

„Nevím, Gladys. Víš, z očí do očí si dokážu povídat i – i s přednostou stanice.“ Netuším, jak se ten úředník do věci připletl, ale už tu cupital a oba nás rozesmál. „To mě ani trochu neuspokojuje. Chci tě obejmout, chci tvou hlavu na své hrudi a – ach, Gladys, chci –“

Vyskočila ze židle, jakmile zahlédla náznak, že svá přání hodlám předvést. „Všechno jsi zkazil, Nede,“ řekla. „Dokud se do toho nepřiplete tohle, je všechno tak krásné a přirozené! Jaká škoda! Proč se neumíš ovládat?“

„Nevymyslel jsem si to,“ bránil jsem se. „Je to příroda. Je to láska.“

„Inu, snad je to jiné, když milují oba. Já jsem to nikdy necítila.“

„Ale ty musíš – ty se svou krásou, se svou duší! Ach, Gladys, ty jsi stvořena pro lásku! Musíš milovat!“

„Člověk musí počkat, až to přijde.“

„Ale proč nemůžeš milovat mě, Gladys? Je to mým zevnějškem, nebo čím?“

Trochu povolila. Natáhla ruku (bylo v tom takové půvabné, skloněné gesto) a zatlačila mi hlavu zpět. Potom se s velmi teskným úsměvem zahleděla do mé zdvižené tváře.

„Ne, tím to není,“ řekla nakonec. „Od přírody nejsi domýšlivý chlapec, a proto ti mohu klidně říct, že tím to není. Je to hlubší.“

„Můj charakter?“

Přísně přikývla.

„Co mohu udělat, abych ho napravil? Sedni si a proberme to. Ne, opravdu ti nic neudělám, jen když si sedneš!“

Podívala se na mě s udivenou nedůvěrou, která mi byla mnohem milejší než její bezvýhradná důvěra. Když se to napíše černé na bílém, vypadá to tak primitivně a zvířecky! – a možná je to nakonec pocit vlastní jen mně. V každém případě si sedla.

„A teď mi řekni, co se mnou není v pořádku.“

„Jsem zamilovaná do někoho jiného,“ řekla.

Teď jsem vyskočil ze židle já.

„Není to nikdo konkrétní,“ vysvětlila se smíchem nad výrazem mé tváře. „Jen ideál. Muže, kterého mám na mysli, jsem nikdy nepotkala.“

„Pověz mi o něm. Jak vypadá?“

„Och, mohl by vypadat velmi podobně jako ty.“

„To je od tebe milé! Nuže, co dělá on a já ne? Jen řekni – abstinent, vegetarián, vzduchoplavec, teosof, nadčlověk. Pokusím se o to, Gladys, jen když mi naznačíš, co by se ti líbilo.“

Zasmála se pružnosti mého charakteru. „Nuže, především si nemyslím, že by můj ideál mluvil takto,“ řekla. „Byl by to tvrdší, přísnější muž, ne tak ochotný přizpůsobit se rozmaru hloupé dívky. Především však musí být mužem, který dokáže jednat, který se dokáže podívat smrti do tváře a nebát se jí, mužem velkých činů a podivných zkušeností. Nemilovala bych nikdy muže, ale vždy slávu, kterou získal, protože by se odrážela i na mně. Vzpomeň na Richarda Burtona! Když jsem četla životopis, který o něm napsala jeho žena, tak dobře jsem chápala její lásku! A lady Stanleyová! Četl jsi někdy nádhernou poslední kapitolu té knihy o jejím manželovi? Takové muže by žena mohla zbožňovat celou duší. Díky své lásce by nebyla menší, ale větší. Celý svět by ji ctil jako inspirátorku vznešených činů.“

V zápalu vypadala tak krásně, že jsem málem snížil celou úroveň našeho rozhovoru. Pevně jsem se ovládl a pokračoval v dokazování.

„Nemůžeme být všichni Stanleyové a Burtonové,“ řekl jsem. „A kromě toho nedostáváme příležitost – alespoň já jsem ji nikdy neměl. Kdybych ji dostal, pokusil bych se jí využít.“

„Ale příležitosti jsou všude kolem tebe. Znakem muže, jakého mám na mysli, je, že si vytváří vlastní příležitosti. Nedá se zadržet. Nikdy jsem ho nepotkala, a přece mám pocit, že ho tak dobře znám. Hrdinské činy jsou všude kolem nás a čekají, až je někdo vykoná. Muži je mají vykonat a ženy si mají svou lásku ponechat jako odměnu pro takové muže. Podívej se na toho mladého Francouze, co minulý týden vzlétl balonem. Foukala vichřice, ale protože bylo ohlášeno, že poletí, trval na startu. Vítr ho za čtyřiadvacet hodin odvál patnáct set mil a on přistál uprostřed Ruska. Takového muže mám na mysli. Vzpomeň na ženu, kterou miloval, a jak jí musely jiné ženy závidět! To bych chtěla být já – ta, které závidí muže.“

„Udělal bych to, abych ti udělal radost.“

„Ale neměl bys to dělat jen proto, abys mi udělal radost. Měl bys to udělat, protože si nemůžeš pomoci, protože je to pro tebe přirozené, protože muž v tobě volá po hrdinském projevu. Když jsi minulý měsíc popisoval výbuch ve wiganském dole, nemohl jsi sjet dolů a pomoci těm lidem, navzdory dusivému plynu?“

„Sjel jsem.“

„Nikdy jsi to neřekl.“

„Nebylo se čím chlubit.“

„To jsem nevěděla.“ Podívala se na mě s o něco větším zájmem. „To bylo od tebe odvážné.“