V čem je smysl

E. M. Forster

V ČEM JE SMYSL

I.

„Nevidím, v čem je smysl,“ řekl Micky přes hloupý smích.

Harold vesloval dál. Na písečných dunách se zdrželi příliš dlouho a teď voda při odlivu silně vybíhala z ústí. Slunce zapadalo, pole na protějším břehu jasně svítila a statek, kde bydleli, zářil horními okny, jako by byl až po okraj naplněn ohněm.

„Odnese nás to na moře,“ pokračoval Micky. „Nikdy nevyhraješ, jestli se trochu nezedřeš, a to jsi ještě ubohý neduživec. Já sázím na moře.“

Blížili se ke střednímu proudu, jakési páteři ustupujících vod. Jakmile ho překonají, síla odlivu poleví a půjde jim to lehce, dokud nepřistanou pod statkem. Byl nádherný večer. Byl to nadmíru nádherný den. Za mrtvé vody vyveslovali k dunám, koupali se, závodili, jedli, spali, znovu se koupali, závodili a jedli. Micky byl v bouřlivé náladě. Bůh mu dosud nikdy nic nepřekazil a on si nedokázal představit, že by kvůli odlivu opravdu přišli pozdě na večeři. Když dorazili ke střednímu proudu a člun, který se dosud pomalu posouval proti odlivu, zůstal nehybně viset mezi pohyblivými vodami, Micky ztratil veškeré zdání příčetnosti a zvolal:

„Možná nás propasti stáhnou do hlubin,
možná se dotkneme Ostrovů blažených
a spatříme velkého Achilla, jehož jsme znali.“

Harold, který o poezii nestál, jen křičel. I jeho nálada byla bouřlivá a ani nevypadal, ani se necítil jako ubohý neduživec. Věda s ním v poslední době vážně rozmlouvala a kroutila hlavou nad jeho opáleným tělem. Co už může Věda vědět? Poslala ho k moři, aby se zotavil, a Mickyho, aby dohlížel, že se neunaví. Micky byl zpočátku otravný, ale zdravý rozum zvítězil, jako vždy mezi mladými. Před dvěma týdny nedovolil pacientovi ani se dotknout vesla. Teď mu poroučel, aby se „zedřel“, a Harold ho vzal za slovo a zedřel se. Proměnil se v samou vůli a sval. Přestával vědět, kde je. Chvění opěrky nohou pod chodidly a odlivu v pažích se slévalo s hlasem přítele v jediný nepojmenovatelný pocit. Blížil se mystickému stavu, který je pravým, byť nepřiznaným cílem atleta: začínal být.

Micky odříkával „raz, dva – raz, dva“ a pokoušel se pomáhat trháním kormidla. Ale Micky měl představivost. Podíval se na hořící okna a zdálo se mu, že statek je hvězda a člun její průvodní oběžnice. Pak byl odliv řítícím se éterovým proudem vesmíru, mezihvězdným příbojem, který navěky tepe. Jak skvělé! Neformuloval své radosti unaveným způsobem starších lidí. Byl příliš šťastný na to, aby byl vděčný. „Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého mládí“ jsou slova toho, kdo mládí nechal za sebou, a Micky zpíval jen „raz, dva“.

Harold se smál, ačkoli neslyšel. Z čela mu lil pot. Přidal, a přidal i odliv.

„Škoda, že tě nevidí doktor,“ zvolal Micky.

Žádná odpověď. Zaťal zuby a zdivočel. Předkové na něj volali, že je lepší zemřít než dát se porazit moři. Vesloval s lapáním po dechu a s malými rozzlobenými výkřiky, zatímco ho hlas kormidelníka bičoval do zuřivosti.

„Tak je to – raz, dva – zaber tvrději… Ale poslyš, tohle je přece jen trochu moc ostré. Možná to nechme být, staroušku.“

Teď byli kolem nich rackové. Někteří kroužili nad hlavami, jiní se pohupovali vedle nich po zbrázděných vodách. Od pevniny slabě doléhal zpěv skřivana a Micky viděl doktorovu bryčku, jak jede po cestě, která vedla ke statku. Zastyděl se.

„Poslyš, Harolde, neměl bys – neměl jsem ti to dovolit. Já – nevidím, v čem je smysl.“

„Nevidíš?“ řekl Harold s podivnou zřetelností. „Jednou uvidíš,“ a s těmi slovy pustil obě vesla. Člun se nato stočil, statek, bryčka, zpěv skřivana zmizely, a on těžce padl na vidlici vesla. Micky ho zachytil. Přetížil si srdce. Zpola v člunu a zpola mimo něj zemřel. Mizerná věc.

II.

Mizerná věc. Stalo se to, když bylo Michaelovi dvaadvacet let, a čekal, že už nikdy nebude šťastný. Zvuk vlastního hlasu, který křičel, když ho odnášeli, hlas lékaře, jenž říkal „Pokládám vás za zodpovědného“, příchod Haroldových rodičů, hlas kaplana, který shrnoval Haroldův vztah k neviditelnému – to všechno na něj působilo tak hluboce, že se domníval, že to na něj bude působit navěky. Nepůsobilo, neboť se dožil přes sedmdesát a při nejlepší vůli na světě si nelze tak dlouho jasně pamatovat. Mysl, jakkoli citlivá a laskavá, se každý den obaluje novými zkušenostmi. Nedokáže se toho ustavičného nánosu zbavit a je nucena minulost buď zapomenout, nebo ji zkreslit. Tak to bylo i s Michaelem. Časem přežily jen dramatičtější výjevy. Pamatoval si Haroldovo poslední gesto (jedna ruka svírala jeho vlastní, druhá byla ponořená hluboko do moře), protože mělo jistou estetickou jakost, ne proto, že to bylo poslední, co z přítele zůstalo. Ze stejné příčiny si pamatoval poslední slova. „Nevidíš, v čem je smysl? Jednou uvidíš.“ Ta věta ho zaujala a přešla mu do vlastní zásoby. Po třiceti či čtyřiceti letech zapomněl na její původ. Nelze ho vinit. Zavalily ho životní záležitosti.

Je třeba říci i toto: on a Harold neměli nic společného kromě mládí. Žádné duchovní pouto nemohlo přežít. Nikdy spolu nemluvili o teologii ani o sociální reformě, ani o žádném z problémů, které se Michaelovi tlačily do mozku, a proto, ačkoli si byli dost blízcí, nebylo na co vzpomínat. Harold se rozplýval tím víc, čím víc na něj člověk myslel. Oloupen o tělo byl jen jakýsi stín. Ani si ho nebylo možné představit jako zesnulého ducha, neboť svět za smrtí je jistě vznešený. Ani v nebi, ani v Pekle není místo pro atletiku a bezcílnou dobrou náladu, a když se Haroldovi vzaly tyhle, co zůstalo? I kdyby se neviditelný život ukázal jako předobraz tohoto, i kdyby měl vlastní slunce a vlastní hvězdy, opálení země nám musí z tváří vyblednout, zatímco se na něj díváme, svaly země musí zvadnout, dřív než budeme moci veslovat po jeho nekonečném moři. Michael přítele smutně odevzdal Božímu milosrdenství. Sám nemohl nic udělat, neboť lidé dokážou zvěčnit jen ty, kdo po sobě zanechají silný dojem poezie nebo moudrosti.