Pan Andrews

E. M. Forster

PAN ANDREWS

Duše mrtvých stoupaly k Soudné stolici a k Nebeské bráně. Světová duše na ně doléhala ze všech stran, tak jako ovzduší doléhá na stoupající bubliny, snažíc se přemoci je, roztrhnout jejich tenký obal osobnosti, smísit jejich ctnost se svou vlastní. Ale ony odolávaly, pamětlivy svého slavného jednotlivého života na zemi a doufajíce v jednotlivý život budoucí.

Mezi nimi stoupala duše jistého pana Andrewse, který po dobročinném a čestném životě nedávno skonal ve svém městském domě. Věděl o sobě, že je laskavý, přímý a zbožný, a třebaže se ke svému soudu blížil se vší pokorou, o jeho výsledku nemohl pochybovat. Bůh už nebyl žárlivý Bůh. Neodepře spásu jen proto, že se očekává. Spravedlivá duše si rozumně může uvědomovat vlastní spravedlnost a pan Andrews si tu svou uvědomoval.

„Cesta je dlouhá,“ řekl jakýsi hlas, „ale příjemným rozhovorem se cesta krátí. Směl bych putovat ve vaší společnosti?“

„Ochotně,“ řekl pan Andrews. Napřáhl ruku a obě duše se spolu vznášely vzhůru.

„Padl jsem v boji proti nevěřícím,“ řekl ten druhý jásavě, „a jdu rovnou k těm radostem, o nichž mluví Prorok.“

„Vy nejste křesťan?“ zeptal se pan Andrews vážně.

„Ne, jsem Věřící. Ale vy jste jistě muslim?“

„Nejsem,“ řekl pan Andrews. „Jsem Věřící.“

Obě duše se mlčky vznášely vzhůru, ale ruce si nepustily. „Jsem ze široké církve,“ dodal mírně. Slovo ‚široká‘ se podivně zachvělo v meziprostorech.

„Vypravujte mi svou dráhu,“ řekl nakonec Turek.

„Narodil jsem se v řádné středostavovské rodině a vzdělání jsem dostal ve Winchesteru a v Oxfordu. Pomýšlel jsem na to, že se stanu misionářem, ale nabídli mi místo na ministerstvu obchodu a já je přijal. Ve dvaatřiceti jsem se oženil a měl jsem čtyři děti, z nichž dvě zemřely. Žena mě přežila. Kdybych byl žil o něco déle, byli by mě povýšili do rytířského stavu.“

„Teď vypravím svou dráhu já. Otcem jsem si nikdy nebyl jist a na matce nezáleží. Vyrostl jsem v soluňských chudinských čtvrtích. Potom jsem vstoupil do bandy a plenili jsme vesnice nevěřících. Dařilo se mi a měl jsem tři ženy, které mě všechny přežily. Kdybych byl žil o něco déle, byl bych měl vlastní bandu.“

„Jednoho mého syna zabili, když cestoval po Makedonii. Možná jste ho zabil vy.“

„To je velmi možné.“

Obě duše se vznášely vzhůru, ruku v ruce. Pan Andrews už nepromluvil, neboť ho naplňovala hrůza z blížící se tragédie. Tento muž, tak bezbožný, tak bezzákonný, tak krutý, tak žádostivý, věřil, že ho vpustí do Nebe. A do jakého nebe — do místa plného hrubých rozkoší z lotrovského života na zemi! Ale pan Andrews necítil ani odpor, ani mravní rozhořčení. Uvědomoval si jen nesmírný soucit a vlastní ctnosti mu vůbec nevystoupily před oči. Toužil zachránit muže, jehož ruku svíral pevněji a který se, jak se mu zdálo, teď pevněji držel jeho ruky. A když došel k Nebeské bráně, místo aby řekl „Mohu vejít?“, jak měl v úmyslu, zvolal: „Nemůže vejít on?“

A v téže chvíli vydal týž výkřik i Turek. Neboť v obou působil týž duch.

Z brány odpověděl hlas: „Vejít mohou oba.“ Naplnila je radost a spolu se tlačili kupředu.

Potom hlas řekl: „V jakém oděvu vejdete?“

„V nejlepším, jaký mám,“ zvolal Turek, „v tom, co jsem ukradl.“ A oděl se do nádherného turbanu a do vesty vyšívané stříbrem a do širokých kalhot a do velkého pásu, za nímž byly zastrčeny dýmky, pistole a nože.

„A v jakém oděvu vejdete vy?“ řekl hlas panu Andrewsovi.

Pan Andrews pomyslel na svůj nejlepší oděv, ale neměl chuť obléci si jej znovu. Nakonec si vzpomněl a řekl: „Roucho.“

„Jaké barvy a jakého střihu?“ zeptal se hlas.

Pan Andrews o té věci nikdy moc nepřemýšlel. Odpověděl váhavým hlasem: „Bílé, myslím, z jakési splývavé měkké látky,“ a hned dostal oděv, jaký popsal. „Nosím je správně?“ zeptal se.

„Noste je, jak se vám líbí,“ odvětil hlas. „Co ještě si přejete?“

„Harfu,“ navrhl pan Andrews. „Malou.“

Do ruky mu vložili malou zlatou harfu.

„A palmu — ne, palmu mít nemohu, neboť ta je odměnou mučednictví. Můj život byl pokojný a šťastný.“

„Palmu můžete mít, přejete-li si ji.“

Ale pan Andrews palmu odmítl a v bílém rouchu si pospíšil za Turkem, který už do Nebe vešel. Když vcházel otevřenou branou, vycházel jí muž oblečený jako on a zoufale gestikuloval.

„Proč není šťastný?“ zeptal se.

Hlas neodpověděl.

„A kdo jsou všechny ty postavy, co sedí uvnitř na trůnech a na horách? Proč jsou některé z nich strašné a smutné a ošklivé?“

Odpověď nepřišla. Pan Andrews vešel a uviděl, že ty sedící postavy jsou všichni bohové, kteří byli tehdy na zemi uctíváni. Kolem každého stál hlouček duší a zpíval mu chválu. Ale bohové si toho nevšímali, neboť naslouchali modlitbám živých lidí, které jediné jim přinášely potravu. Někdy nějaká víra zeslábla a tehdy i bůh té víry zvadl, scvrkl se a prahl po své denní dávce kadidla. A někdy, kvůli nějakému obrodnému hnutí nebo velké vzpomínkové slavnosti nebo z jiné příčiny, víra zesílila a zesílil i bůh té víry. A ještě častěji se víra změnila, takže se změnily i rysy jejího boha a staly se rozpornými a přešly od vytržení k počestnosti nebo od mírnosti a všeobjímající lásky k bojové zuřivosti. A chvílemi se bůh rozdělil na dva bohy, na tři nebo i víc, a každý měl vlastní obřad a nejistou zásobu modliteb.

Pan Andrews viděl Buddhu a Višnua a Alláha a Jahveho a Elohim. Viděl malé ošklivé odhodlané bohy, které stejným způsobem uctívalo pár divochů. Viděl obrovské přízračné obrysy novopohanského Dia. Byli tam krutí bohové a hrubí bohové a zmučení bohové, a co hůř, byli tam bohové mrzutí nebo klamaví nebo prostáčtí. Žádná touha lidstva nezůstala nenaplněna. Byl tam dokonce mezistav pro ty, kdo si jej přáli, a pro křesťanské scientisty místo, kde mohli dokazovat, že nezemřeli.