Koordinace

E. M. Forster

KOORDINACE

„Nebouchejte,“ řekla slečna Haddonová. „A každý běh má být jako šňůra perel. Není. Proč není?“

„Ellen, ty potvoro, máš můj tón.“

„Nemám. Ty máš můj.“

„No a čí je to tón?“

Slečna Haddonová pohlédla mezi jejich copy. „Je to Mildredin tón,“ rozhodla. „Vraťte se k dvojčáře. A nebouchejte.“

Dívky se vrátily a malíček Mildredině pravé ruky se znovu přel s malíčkem Elleniny levé o prostřední g.

„Nejde to,“ řekly. „Je to vina toho, kdo to napsal.“

„Jde to snadno, když nebudeš držet tak dlouho, Ellen,“ řekla slečna Haddonová.

Odbily čtyři. Mildred a Ellen odešly a vystřídaly je Rose a Enid. Hrály hůř než Mildred, ale ne tak zle jako Ellen. Ve čtvrt na pět přišly Margaret a Jane. Hrály hůř než Rose a Enid, ale ne tak zle jako Ellen. V půl páté přišly Dolores a Violet. Hrály hůř než Ellen. Ve tři čtvrtě na pět šla slečna Haddonová na čaj k ředitelce, která vysvětlila, proč si přeje, aby se všechny žákyně učily tentýž duet. Byla to součást její nové koordinační soustavy. Škola si na ten rok zvolila jedno téma, jen jedno – Napoleona – a všechna výuka se měla vztahovat k tomu jedinému tématu. A tak, nemluvě o francouzštině a dějepise, v hodině recitace se učily Wordsworthovy politické básně, v hodině literatury se četly úryvky z „Vojny a míru“, v hodině kreslení se kopírovalo cosi od Davida, v hodině ručních prací se navrhovaly empírové šaty, a žákyně hudby – ty ovšem cvičily Beethovenovu Symfonii „Eroica“, která byla započata (byť ne dokončena) na císařovu počest. Na čaji bylo několik dalších učitelek a zvolaly, že koordinování milují a že je to rozkošná soustava: dělá práci mnohem zajímavější pro ně i pro dívky. Ale slečna Haddonová neodpověděla. Za jejích časů žádná koordinace nebyla a ona jí nerozuměla. Věděla jen to, že stárne a že učí hudbu čím dál hůř, a přemýšlela, kdy na to ředitelka přijde a propustí ji.

Mezitím vysoko na nebi seděl Beethoven a všude kolem něho, rozestavení na menších oblacích, seděli jeho úředníci. Každý dělal zápisy do účetní knihy a ten, jehož kniha měla název ‚Symfonie „Eroica“: upravil pro čtyři ruce Carl Müller‘, dělal tyto zápisy: „3.45, Mildred a Ellen, dirigentka: slečna Haddonová. 4.00, Rose a Enid, dirigentka: slečna Haddonová. 4.15, Margaret a Jane, dirigentka: slečna Haddonová. 4.30——“

Beethoven ho přerušil. „Kdo je ta slečna Haddonová,“ zeptal se, „jejíž jméno se vrací jako úder bubnu?“

„Tlumočí vás už mnoho let.“

„A její orchestr?“

„Jsou to panny z vyšších středních vrstev, které v její přítomnosti hrají ‚Eroicu‘ každý den a celý den. Ten zvuk neustává nikdy. Vyplouvá oknem ven jako ustavičné kadidlo a je ho slyšet po celé ulici.“

„Hrají s vhledem?“

Protože Beethoven je hluchý, mohl úředník odpovědět: „S nejdůvěrnějším vhledem. Byl čas, kdy byla Ellen vašemu duchu vzdálenější než ostatní, ale od chvíle, co přišly Dolores a Violet, tomu tak není.“

„Nové družky ji inspirovaly. Rozumím.“

Úředník mlčel.

„Schvaluji to,“ pokračoval Beethoven, „a na znamení svého souhlasu nařizuji, aby slečna Haddonová a její orchestr a všichni v jejich domě ještě dnes večer slyšeli dokonalé provedení mého kvartetu a moll.“

Zatímco se nařízení zapisovalo a zatímco personál přemýšlel, jak se vykoná, odehrával se v jiné části empyrea výjev ještě nádhernější. Tam seděl Napoleon, obklopen svými úředníky, kterých bylo tolik, že trůny těch nejkrajnějších nevypadaly větší než obláčky cirrocumulu. Byli zaneprázdněni zapisováním všech zmínek, které na zemi padly o jejich zaměstnavateli. K této úloze je zorganizoval on sám. Každou chvíli se ptal: „A jaká je naše nejnovější fáze?“

Úředník, jehož kniha měla název „Hommages de Wordsworth“, odpověděl: „5.00, Mildred, Ellen, Rose, Enid, Margaret a Jane, všechny recitovaly sonet ‚Kdysi držela nádherný Východ v léně‘. Dolores a Violet se ho pokusily recitovat, ale selhaly.“

„Básník tam oslavuje mé dobytí Benátské republiky,“ řekl císař, „a velikost toho tématu přemohla Violet a Dolores. Je přirozené, že selhaly. A další fáze?“

Jiný úředník řekl: „5.15, Mildred, Ellen, Rose, Enid, Margaret a Jane kreslí levou přední nohu pohovky Pauline Buonapartové. Dolores a Violet se pořád ještě učí svůj sonet.“

„Zdá se mi,“ řekl Napoleon, „že jsem ta půvabná jména už slyšel.“

„Jsou i v mé knize,“ řekl třetí úředník. „Snad se pamatujete, veličenstvo, že asi před hodinou hrály Beethovenovu ‚Eroicu‘——“

„Napsanou na mou počest,“ dokončil císař. „Schvaluji to.“

„5.30,“ řekl čtvrtý úředník, „s výjimkou Dolores a Violet, které poslali ořezat tužky, zpívá celá společnost ‚Marseillaisu‘.“

„Jen to ještě bylo třeba,“ zvolal Napoleon a vstal. „Ces demoiselles ont un vrai élan vers la gloire. Za odměnu nařizuji, aby se ony a všichni v jejich domě zítra ráno zúčastnili vítězství u Slavkova.“

Nařízení se zapsalo.

Večerní příprava byla v půl osmé. Dívky se usadily zachmuřeně, neboť nová soustava je už nudila k slzám. Ale stala se nádherná věc. Kolem školy prošel jízdní pluk v čele s tou nejparádnější kapelou. Dívky radostí ztratily hlavu. Vstaly z lavic, zpívaly, pochodovaly, tančily, poskakovaly, udělaly si z papíru trumpety a tabuli použily jako tympán. Mohly to dělat proto, že slečna Haddonová, která měla dohlížet, odešla z místnosti hledat rodokmen Marie Luisy. Učitelka dějepisu ji zvlášť požádala, aby ho vzala na přípravu, ať se v něm dívky vyšplhají, ale ona na něj zapomněla. „Nejsem k ničemu,“ pomyslela si slečna Haddonová, když natahovala ruku po stromě. Ležel s jinými papíry pod mušlí, kterou si ředitelka opatřila ze Svaté Heleny. „Jsem hloupá a unavená a stará. Kéž bych byla mrtvá.“ Zatímco takto přemýšlela, mechanicky si zvedla mušli k uchu. Její otec, který byl námořník, jí to za mlada často dělával…