Příběh o siréně

E. M. Forster

PŘÍBĚH O SIRÉNĚ

Málo věcí bylo krásnějších než můj zápisník o deistickém sporu, když klesal dolů vodami Středozemního moře. Nořil se jako kus černé břidlice, ale zanedlouho se otevřel a odhalil bledězelené listy, které se chvěním měnily v modré. Chvíli mizel, chvíli byl kouskem kouzelné gumy, který se natahoval do nekonečna, chvíli byl zase knihou, ale větší než kniha veškerého vědění. Čím blíže byl ke dnu, tím byl fantastičtější. Tam ho přivítal obláček písku a skryl ho před zrakem. Ale objevil se znovu, zcela při smyslech, i když trochu roztřesený, a ležel slušně otevřený na hřbetě, zatímco se neviditelné prsty čile probíraly jeho listy.

„Taková škoda,“ řekla moje teta, „že si práci nedokončíte v hotelu. Pak byste se mohl volně bavit a tohle by se nikdy nebylo stalo.“

„Nic z toho, co by se neproměnilo v cosi vzácného a podivného,“ zatrylkoval kaplan a jeho sestra řekla: „Vždyť to spadlo do vody!“ Co se lodníků týče, jeden z nich se zasmál, zatímco druhý beze slova výstrahy vstal a začal se svlékat.

„Propánakrále,“ zvolal plukovník. „Zbláznil se ten chlap?“

„Ano, poděkujte mu, drahý,“ řekla teta, „totiž řekněte mu, že je velmi laskavý, ale snad jindy.“

„Stejně bych chtěl svou knihu zpátky,“ postěžoval jsem si. „Je to na mou disertaci, kterou se ucházím o místo v koleji. Do příště z ní mnoho nezbude.“

„Mám nápad,“ řekla jakási žena přes slunečník. „Nechme tohle dítě přírody, ať se potápí pro knihu, zatímco my pojedeme do druhé jeskyně. Můžeme ho vysadit buď na tomto útesu, nebo na římse uvnitř, a až se vrátíme, bude hotov.“

Nápad se zdál dobrý a já ho vylepšil tím, že jsem řekl, že zůstanu také, aby se člun odlehčil. A tak nás oba vysadili před malou jeskyní na velký, sluncem zalitý útes, který střežil harmonie uvnitř. Nazvěme je modrými, ačkoli spíše připomínají ducha toho, co je čisté – čistotu povýšenou z domácnosti na vznešenost, čistotu celého moře shromážděnou dohromady a vyzařující světlo. Modrá jeskyně na Capri obsahuje jen více modré vody, ne modřejší vodu. Ta barva a ten duch jsou dědictvím každé jeskyně ve Středozemním moři, do níž může svítit slunce a téci moře.

Jakmile člun odplul, uvědomil jsem si, jaká to byla neopatrnost svěřit se na šikmém útesu neznámému Sicilanovi. Náhle ožil, chytil mě za rameno a řekl: „Jděte na konec jeskyně a ukážu vám cosi krásného.“

Přiměl mě seskočit z útesu na římsu nad oslnivou štěrbinou moře, odtáhl mě od světla, až jsem stál na drobné písečné pláži, která se na vzdálenějším konci vynořovala jako rozdrcený tyrkys. Tam mě nechal se svými šaty a rychle se vrátil na vrchol vstupního útesu. Chvíli stál nahý v zářivém slunci a hleděl dolů na místo, kde ležela kniha. Pak se pokřižoval, zvedl ruce nad hlavu a skočil.

Byla-li kniha nádherná, muž je nad všechen popis. Působil jako stříbrná socha, živá pod mořem, kterou tepal život v modré a zelené. Cosi nekonečně šťastného, nekonečně moudrého – ale bylo nemožné, aby se to vynořilo z hlubin opálené a kapající, se zápisníkem o deistickém sporu mezi zuby.

Ti, kdo se koupou, zpravidla očekávají spropitné. Ať bych nabídl cokoli, jistě by chtěl víc, a mně se nechtělo hádat na místě tak krásném a zároveň tak osamělém. Ulevilo se mi, když konverzačním tónem řekl: „Na takovémhle místě by člověk mohl spatřit Sirénu.“

Potěšilo mě, že se takto naladil na tóninu svého okolí. Nechali nás spolu v kouzelném světě, daleko od všech všedností, kterým se říká skutečnost, v modrém světě, jehož podlahou bylo moře a jehož skalní stěny a strop se chvěly odlesky moře. Tady by bylo snesitelné jen fantastické, a v tom duchu jsem jeho slova opakoval: „Člověk by tu Sirénu mohl snadno spatřit.“

Zatímco se oblékal, zvědavě mě pozoroval. Seděl jsem na písku a rozlepoval slepené listy zápisníku.

„Aha,“ řekl nakonec. „Možná jste četl tu knížečku, co vytiskli loni. Kdo by si byl pomyslel, že naše Siréna udělá cizincům radost!“

(Přečetl jsem ji později. Její podání je, což nepřekvapuje, neúplné, ačkoli je v ní dřevoryt té mladé osoby i slova její písně.)

„Vystupuje z této modré vody, že ano,“ nadhodil jsem, „a sedá si na útes u vchodu a češe si vlasy.“

Chtěl jsem ho vyprovokovat k řeči, protože mě zaujala jeho náhlá vážnost, a v jeho poslední poznámce byl náznak ironie, který mě mátl.

„Viděl jste ji už někdy?“ zeptal se.

„Mnohokrát a mnohokrát.“

„Já nikdy.“

„Ale slyšel jste ji zpívat?“

Oblékl si kabát a netrpělivě řekl: „Jak může zpívat pod vodou? Kdo by mohl? Občas to zkouší, ale nevychází z ní nic, jen velké bubliny.“

„Měla by vylézt na útes.“

„Jak by mohla?“ zvolal zase, docela rozhněvaný. „Kněží požehnali vzduch, takže ho nemůže dýchat, a požehnali skály, takže si na ně nemůže sednout. Ale moře nemůže požehnat žádný člověk, protože je příliš velké a stále se mění. A tak žije v moři.“

Mlčel jsem.

Nato jeho tvář nabyla mírnějšího výrazu. Pohlédl na mě, jako by mu cosi leželo na mysli, vyšel na vstupní útes a zahleděl se na vnější modř. Pak se vrátil do našeho soumraku a řekl: „Sirénu zpravidla vidí jen dobří lidé.“

Neřekl jsem na to nic. Nastala odmlka a on pokračoval. „Je to velmi podivná věc a kněží ji nedovedou vysvětlit, protože ona je, pravda, zlá. V nebezpečí nejsou jen ti, kdo se postí a chodí na mši, ale i ti, kdo jsou prostě dobří v každodenním životě. Ve vesnici ji už dvě pokolení nikdo neviděl. Nepřekvapuje mě to. Všichni se před vstupem do vody křižujeme, ale je to zbytečné. Mysleli jsme si, že Giuseppe je bezpečnější než většina. Milovali jsme ho a on miloval mnohé z nás: ale to je něco jiného než být dobrý.“