Vraždy v ulici Morgue
Edgar Allan Poe
VRAŽDY V RUE MORGUE
What song the Syrens sang, or what name Achilles assumed when he hid himself among women, although puzzling questions, are not beyond all conjecture.
Jaká píseň zněla z hrdel Sirén či jaké jméno přijal Achilles, když se ukrýval mezi ženami, ačkoli jsou to otázky matoucí, přece jen nejsou zcela mimo dosah dohadu.
– Sir Thomas Browne.
Duševní schopnosti, o nichž se mluví jako o analytických, samy o sobě jen málo podléhají analýze. Oceňujeme je pouze v jejich účincích. Víme o nich mimo jiné tolik, že tomu, kdo je vlastní v neobyčejné míře, jsou vždy zdrojem nejživějšího požitku. Jako se silák těší ze své tělesné zdatnosti a má radost z cvičení, která uvádějí do pohybu jeho svaly, tak se analytik pyšní onou duševní činností, která rozplétá. Rozkoš čerpá i z těch nejtriviálnějších zaměstnání, jež uvádějí do hry jeho nadání. Má rád záhady, hlavolamy, hieroglyfy a v řešení každého z nich projevuje takovou míru bystrosti, jaká se obyčejnému chápání jeví nadpřirozená. Jeho výsledky, dosažené právě duší a podstatou metody, působí vskutku zcela dojmem intuice.
Schopnost rozkladu je snad značně posilována studiem matematiky, a zejména oním nejvyšším jejím odvětvím, které se (nespravedlivě a jen pro jeho zpětné úkony) nazvalo, jakoby par excellence, analýzou. Jenže počítat samo o sobě ještě neznamená analyzovat. Šachista například dělá to první bez jakéhokoli úsilí o to druhé. Z toho vyplývá, že šachová hra se, co do svých účinků na duševní charakter, chápe velmi nesprávně. Nepíšu teď traktát, pouze uvádím trochu zvláštní vyprávění poznámkami, které jsem načrtl zcela náhodně. Využiji proto příležitosti a prohlásím, že vyšší síly uvažujícího rozumu více a užitečněji zaměstnává nenápadná hra dáma než celá propracovaná marnivost šachu. V té poslední, kde figury mají rozličné a bizarní pohyby s rozmanitými a proměnlivými hodnotami, se to, co je jen složité, mylně pokládá (a není to neobvyklý omyl) za to, co je hluboké. Mocně se tu uvádí do hry pozornost. Poleví-li byť jen na okamžik, dojde k přehlédnutí, které vyústí ve ztrátu nebo porážku. A jelikož možné tahy jsou nejen mnohé, ale i spletité, násobí se i šance na taková přehlédnutí. V devíti případech z deseti zvítězí spíše hráč soustředěnější než bystřejší. V dámě naopak, kde jsou tahy jednoznačné a mají jen málo obměn, se pravděpodobnost nepozornosti zmenšuje, a jelikož samotná pozornost zůstává poměrně nezaměstnaná, výhody, které kterákoli strana získá, získává vyšší bystrostí. Abychom byli méně abstraktní, předpokládejme partii dámy, kde se figury zredukovaly na čtyři dámy a kde se přirozeně nedá očekávat žádné přehlédnutí. Je zřejmé, že tu lze o vítězství rozhodnout (za předpokladu, že hráči jsou si zcela rovni) jen nějakým vybraným tahem, výsledkem nějakého mocného vypětí rozumu. Analytik, zbaven obvyklých prostředků, se vžije do ducha svého soupeře, ztotožní se s ním a nezřídka tak na jediný pohled spatří ty jediné způsoby (někdy vskutku směšně prosté), jimiž ho může svést na scestí nebo vehnat do chybného propočtu.
Whist je odpradávna znám svým vlivem na to, co se nazývá počtářská schopnost, a ví se, že lidé nejvyššího řádu rozumu v něm nacházeli zdánlivě nevysvětlitelné potěšení, zatímco šach zavrhovali jako marnivost. Není pochyb, že nic podobné povahy nezaměstnává schopnost analýzy tak velice. Nejlepší šachista v křesťanském světě může být jen o málo víc než nejlepším hráčem šachu, ale zdatnost ve whistu znamená způsobilost uspět ve všech oněch důležitějších podnicích, kde mysl zápasí s myslí. Když říkám zdatnost, mám na mysli onu dokonalost ve hře, která zahrnuje pochopení všech zdrojů, z nichž lze získat oprávněnou výhodu. Ty jsou nejen mnohé, ale i mnohotvárné a často leží ve skrýších mysli zcela nedostupných obyčejnému chápání. Pozorně pozorovat znamená zřetelně si pamatovat. Potud si soustředěný šachista počíná ve whistu velmi dobře. Hoylova pravidla (sama založená na obyčejné mechanice hry) jsou zase dostatečně a obecně srozumitelná. Mít tedy spolehlivou paměť a postupovat podle „příručky“ jsou body, které se běžně pokládají za úhrn dobré hry. Jenže právě ve věcech, jež přesahují meze obyčejného pravidla, se projevuje umění analytika. Mlčky učiní množství pozorování a vyvodí množství závěrů. Stejně snad i jeho společníci, a rozdíl v rozsahu získaných poznatků nespočívá ani tak v platnosti závěru jako v kvalitě pozorování. Nezbytná znalost je znalost toho, co pozorovat. Náš hráč se nijak neomezuje. Ačkoli je cílem hra, neodmítá ani úsudky z věcí, které se hrou přímo nesouvisejí. Zkoumá tvář svého spoluhráče a pečlivě ji porovnává s tváří každého ze svých soupeřů. Zvažuje způsob, jakým si každý pořádá karty v ruce, a často počítá trumf po trumfu a figuru po figuře podle pohledů, které na ně jejich držitelé vrhají. Všímá si každé změny ve výrazu tváře, jak hra postupuje, a sbírá zásobu myšlenek z rozdílů ve výrazu jistoty, překvapení, triumfu či mrzutosti. Ze způsobu, jakým hráč sbírá zdvih, usuzuje, zda dokáže udělat v té barvě další. Rozpozná, co se hraje naoko, podle způsobu, jakým se to hodí na stůl. Náhodné či nepozorné slovo, nechtěné upuštění nebo obrácení karty spolu s průvodní úzkostí či nedbalostí při jejím ukrývání, počítání zdvihů a pořadí jejich uspořádání, rozpaky, váhání, dychtivost či rozechvění – to vše poskytuje jeho zdánlivě intuitivnímu vnímání náznaky pravého stavu věcí. Když se odehrají první dvě tři kola, zná už celý obsah každé ruky a od té chvíle klade své karty s tak veskrze jistou záměrností, jako by zbytek společnosti obrátil líce vlastních karet navenek.