Maska červené smrti

Edgar Allan Poe

MASKA ČERVENÉ SMRTI

„Červená smrt" už dlouho pustošila zemi. Žádný mor nebyl nikdy tak zhoubný ani tak ohavný. Krev byla jeho znamením i pečetí, červeň a hrůza krve. Přicházely ostré bolesti, náhlé závratě a potom hojné krvácení z pórů a rozklad. Šarlatové skvrny na těle, a zejména na tváři oběti, byly morovou kletbou, která ji odlučovala od pomoci i od soucitu bližních. A celý průběh nemoci, od záchvatu přes rozvinutí až po konec, se vešel do půlhodiny.

Princ Prospero však byl šťastný, neohrožený a prozíravý. Když se jeho panství vylidnilo do poloviny, povolal k sobě tisíc zdravých a bezstarostných přátel z řad rytířů a dam svého dvora a s nimi se uchýlil do hluboké samoty jednoho ze svých opevněných opatství. Byla to rozlehlá a nádherná stavba, výtvor princova výstředního, a přece vznešeného vkusu. Obepínala ji mocná a vysoká zeď. Ta zeď měla železné brány. Dvořané po vstupu přinesli výhně a těžká kladiva a závory zavařili. Rozhodli se, že nenechají žádnou cestu dovnitř ani ven pro náhlé popudy zoufalství či šílenství zevnitř. Opatství bylo bohatě zásobeno. Při takových opatřeních se dvořané mohli nákaze vysmívat. Vnější svět ať se postará sám o sebe. Zatím bylo bláznovstvím truchlit či přemýšlet. Princ se postaral o všechny prostředky rozkoše. Byli tam šaškové, byli tam improvizátoři, byli tam tanečníci baletu, byli tam hudebníci, byla tam Krása, bylo tam víno. To všechno a k tomu bezpečí bylo uvnitř. Venku byla „Červená smrt".

Bylo to ke konci pátého či šestého měsíce jeho ústraní, právě když mor venku zuřil nejzběsileji, když princ Prospero poctil svých tisíc přátel maškarním plesem nevídané nádhery.

Byla to smyslná podívaná, ta maškaráda. Ale nejprve ať vypovím o komnatách, v nichž se konala. Bylo jich sedm, císařské křídlo. V mnoha palácích však taková křídla tvoří dlouhý a rovný průhled, přičemž se křídlové dveře odsouvají téměř až ke stěnám po obou stranách, takže pohledu na celou délku sotva co překáží. Tady tomu bylo docela jinak, jak se ostatně dalo čekat od vévodovy záliby v bizarním. Komnaty byly rozloženy tak nepravidelně, že zrak obsáhl sotva víc než jednu najednou. Každých dvacet či třicet metrů přicházel ostrý záhyb a za každým záhybem nový dojem. Napravo i nalevo, uprostřed každé stěny, hledělo vysoké a úzké gotické okno do uzavřené chodby, která sledovala zákruty křídla. Ta okna byla z barevného skla a jeho odstín se měnil podle toho, jaká barva převládala ve výzdobě komnaty, do níž se okno otvíralo. Komnata na východním konci byla například zařízena v modrém a zářivě modrá byla i její okna. Druhá komnata byla purpurová v ozdobách i čalounech a tady byly tabule purpurové. Třetí byla celá zelená a takové byly i okenice. Čtvrtá byla zařízena a osvětlena oranžově, pátá bíle, šestá fialově. Sedmá komnata byla těsně zahalena do čalounů z černého sametu, které visely po celém stropě a splývaly po stěnách, padajíce v těžkých záhybech na koberec z téže látky a barvy. Ale jen v této jediné komnatě se barva oken neshodovala s výzdobou. Tabule tu byly šarlatové, syté barvy krve. A v žádné ze sedmi komnat nebyla lampa ani svícen, ačkoli zlaté ozdoby ležely rozházené všude kolem nebo visely ze stropu. V celém křídle komnat nevycházelo žádné světlo z lampy ani ze svíce. Ale v chodbách, které křídlo provázely, stála proti každému oknu těžká trojnožka s ohnivým koksem, který vrhal paprsky skrze zabarvené sklo a tak oslnivě osvětloval komnatu. A tak vznikalo množství křiklavých a fantastických zjevů. Ale v západní čili černé komnatě byl účinek světla ohně, proudícího na tmavé závěsy skrze krvavě zbarvené tabule, hrůzostrašný do krajnosti. Tvářím těch, kdo vešli, vtiskoval tak divoký výraz, že se v celé společnosti našlo jen málo smělců, kteří by tam vůbec vkročili.