Ukradený dopis

Edgar Allan Poe

ODCIZENÝ DOPIS

Nil sapientiæ odiosius acumine nimio. – Seneca.

Moudrosti není nic protivnější než přílišná bystrost. – Seneca.

V Paříži, hned po setmění jednoho větrného podzimního večera roku 18—, jsem si ve společnosti svého přítele C. Augusta Dupina dopřál dvojnásobný požitek rozjímání a pěnovky v jeho malé zadní knihovně, či spíše komůrce s knihami, au troisième, č. 33, Rue Dunôt, Faubourg St. Germain. Nejméně hodinu jsme zachovávali hluboké mlčení a náhodnému pozorovateli by se snad zdálo, že každý z nás je soustředěně a výlučně zaujat kučeravými víry dýmu, které obtěžkávaly vzduch v pokoji. Já jsem však v duchu probíral jistá témata, o nichž jsme rozmlouvali v časnějších hodinách večera. Mám na mysli aféru v Rue Morgue a záhadu kolem vraždy Marie Rogêtové. Pokládal jsem to tedy takřka za shodu okolností, když se dveře našeho bytu rozletěly a vpustily našeho starého známého, Monsieur G——, prefekta pařížské policie.

Přivítali jsme ho srdečně, neboť na tom člověku bylo bezmála z poloviny tolik zábavného jako opovrženíhodného, a neviděli jsme ho už několik let. Seděli jsme dosud potmě a Dupin teď vstal, že zapálí lampu, ale zase si sedl a nechal ji nezapálenou, když G. řekl, že se s námi přišel poradit, či spíše požádat mého přítele o názor na jakousi úřední záležitost, která mu nadělala mnoho starostí.

„Žádá-li si ta věc přemýšlení," poznamenal Dupin, když upustil od zapálení knotu, „prozkoumáme ji lépe potmě."

„To je další z vašich podivných nápadů," řekl prefekt, který měl ve zvyku nazývat ‚podivným' všechno, co přesahovalo jeho chápání, a žil tak uprostřed hotové legie ‚podivností'.

„Svatá pravda," řekl Dupin, podal hostu dýmku a přisunul mu pohodlné křeslo.

„A v čem je potíž tentokrát?" zeptal jsem se. „Doufám, že už ne zase nějaká vražda?"

„Ó ne, nic takového. Věc je vlastně velmi jednoduchá a nepochybuji, že si s ní docela dobře poradíme i sami. Ale pomyslel jsem si, že Dupin si rád vyslechne podrobnosti, protože je to nesmírně podivné."

„Jednoduché a podivné," řekl Dupin.

„Nu ano, a vlastně ani ne docela. Pravda je taková, že jsme z toho všichni pořádně zmatení, protože ta věc je tak jednoduchá, a přece si s ní vůbec nevíme rady."

„Možná vás mate právě jednoduchost té věci," řekl můj přítel.

„Jaké nesmysly to povídáte!" odvětil prefekt a srdečně se rozesmál.

„Možná je ta záhada trochu příliš průzračná," řekl Dupin.

„Ó, dobrá nebesa! Kdo kdy slyšel něco takového!"

„Trochu příliš samozřejmá."

„Cha! cha! cha – cha! cha! cha! – cho! cho! cho!" řval náš host, náramně pobavený. „Ó, Dupine, vy mě jednou přivedete do hrobu!"

„A oč tedy vlastně jde?" zeptal jsem se.

„Nuže, povím vám to," odvětil prefekt, dlouze, klidně a zamyšleně potáhl z dýmky a usadil se v křesle. „Povím vám to v několika slovech. Ale dříve než začnu, dovolte, abych vás upozornil, že si tato záležitost vyžaduje nejpřísnější utajení a že bych s největší pravděpodobností přišel o místo, které nyní zastávám, kdyby se proslechlo, že jsem se s ní někomu svěřil."

„Pokračujte," řekl jsem.

„Anebo ne," řekl Dupin.

„Nuže tedy: dostal jsem osobní zprávu z velmi vysokých míst, že z královských komnat byl odcizen jistý dokument nesmírné důležitosti. Ví se, kdo jej odcizil. O tom není pochyb, viděli ho, jak jej bere. Ví se i to, že jej má dosud v držení."

„Jak se to ví?" zeptal se Dupin.

„Jasně to vyplývá," odvětil prefekt, „z povahy toho dokumentu a z toho, že se nedostavily jisté následky, které by se okamžitě dostavily, kdyby dokument přešel z rukou zloděje dál, totiž kdyby jej použil tak, jak jej nakonec nepochybně použít zamýšlí."