Vánoční kukačka

Frances Browne

Vánoční kukačka

„Bylo nebylo, v severní zemi stála uprostřed holé pustiny jakási vesnice. Všichni její obyvatelé byli chudí, protože pole měli neúrodná a obchodu málo. Nejchudší ze všech byli dva bratři, Skrblík a Skromník. Byli to ševci a měli dohromady jen jednu boudu. Byla to bouda z hlíny a proutí. Dveře byly nízké a vždy otevřené, protože okno tam nebylo. Střecha před deštěm docela nechránila. Jediné příjemné na tom obydlí bylo široké ohniště. Bratři však nikdy nenasbírali dost dřeva, aby v něm hořel pořádný oheň. Pracovali tam v nejlepší bratrské shodě, ačkoli je k tomu máloco povzbuzovalo.

„Lidé v té vesnici botami neplýtvali. A lepší ševce, než byli Skrblík a Skromník, by bylo bývalo možné najít. Zlomyslníci říkali, že není tak špatné boty, která by po jejich opravě nebyla ještě horší. Přesto se Skrblík a Skromník jakžtakž protloukali. Živilo je řemeslo, malé ječné pole a zahrádka u chalupy. Až jednoho nešťastného dne přišel do vesnice nový švec. Předtím bydlel v hlavním městě království a podle vlastních slov spravoval boty královně a princeznám. Šídla měl ostrá, kopyta nová. Boudu si zřídil v úhledné chalupě se dvěma okny. Vesničané brzy zjistili, že jedna jeho záplata přežije dvě od bratrů. Zkrátka, všechny opravy od té doby putovaly k novému ševci a Skrblíkovi se Skromníkem nezůstalo nic. Rok byl vlhký a studený, ječmen jim nedozrál, jak měl, a zelí se v zahradě ani zpolovice nezavinulo. Té zimy byli tedy bratři chudí. A když přišly Vánoce, neměli na hostinu nic než ječný bochník, kousek zežloutlé slaniny a trochu slabého domácího piva. A co bylo horší, sněhu leželo mnoho a dřevo na topení neměli odkud vzít. Jejich bouda stála na konci vesnice. Za ní se rozprostírala holá pustina, teď celá bílá a tichá. Kdysi tam býval les a stále ještě se v ní daly najít velké kořeny starých stromů, uvolněné z půdy a obnažené větry a dešti. Jeden z nich, tlustý sukovitý pařez, ležel hned u jejich dveří, zpolovice nad sněhem. Skromník řekl bratrovi:

„‚Máme tu na Vánoce mrznout, když ten velký kořen leží venku? Pojďme ho rozsekat na dřevo, ta práce nás zahřeje.’

„‚Ne,’ řekl Skrblík, ‚na Vánoce se dřevo sekat nepatří. A kromě toho je ten kořen příliš tvrdý, žádná sekera ho nerozštípne.’

„‚Tvrdý nebo ne, oheň mít musíme,’ odvětil Skromník. ‚Pojď, bratře, pomoz mi ho vtáhnout dovnitř. Ať jsme jakkoli chudí, nikdo ve vesnici nebude mít takové vánoční poleno jako my.’

„Skrblík měl rád trochu nádhery. A tak se oba bratři v naději na krásné vánoční poleno napínali a namáhali ze všech sil. Táhli a tlačili, dokud velký starý kořen šťastně nedostali na ohniště. Tam začal praskat a plápolat rudým žárem. V náramně dobré náladě si ševci sedli k pivu a slanině. Dveře byly zavřené, vždyť venku nebylo nic než studené měsíční světlo a sníh. Ale bouda, vystlaná jedlovými větvemi a ozdobená cesmínou, vypadala vesele. Rudá záře se rozhořela a rozveselila jim srdce.

„‚Dlouhý život a štěstí nám oběma, bratře!’ řekl Skromník. ‚Doufám, že si na to připiješ, a ať nikdy nemáme na Vánoce horší oheň – ale co je to?’

„Skromník odložil roh s nápojem a bratři s údivem naslouchali. Z plápolajícího kořene se ozvalo: ‚Kuku! Kuku!’ – tak zřetelně, jako kdy zazněl hlas jarního ptáka nad pustinou v květnové ráno.

„‚To je něco zlého,’ řekl náramně vylekaný Skrblík.

„‚Možná ne,’ řekl Skromník. Z hluboké díry v boku kořene, kam oheň ještě nedosáhl, vylétla velká šedá kukačka a sedla si na stůl před nimi. Ševci byli překvapení už předtím, ale teď žasli ještě víc, protože kukačka promluvila:

„‚Dobří pánové, jaká je roční doba?’

„‚Jsou Vánoce,’ řekl Skromník.

„‚Tak vám přeji veselé Vánoce!’ řekla kukačka. ‚Jednoho večera vloni v létě jsem usnula v dutině toho starého kořene. Neprobudila jsem se, dokud mě horko vašeho ohně nepřesvědčilo, že je zase léto. Ale když jste mi spálili příbytek, dovolte mi zůstat ve vaší boudě, dokud nepřijde jaro. Potřebuji jen díru na spaní. A až se příští léto vydám na cesty, buďte si jisti, že vám za tu námahu přinesu nějaký dar.’

„‚Zůstaňte a buďte vítána,‘ řekl Skromník, zatímco Skrblík seděl a přemýšlel, jestli je to něco zlého, nebo ne. ‚Vyhrabu vám pěknou teplou díru v doškové střeše. Ale po tak dlouhém spánku máte jistě hlad. Tady je krajíc ječného chleba. Pojďte, oslavte s námi Vánoce!‘

„Kukačka snědla krajíc, napila se vody z hnědého džbánu, protože pivo nechtěla, a vlétla do útulné dírky, kterou jí Skromník vyhrabal v doškové střeše boudy.

„Skrblík říkal, že z toho nevzejde nic dobrého. Ale pták spal dál, dny plynuly a Skrblík na své obavy zapomněl. Pak sníh roztál, přišly vydatné deště, chlad polevil a dny se prodloužily. Jednoho slunečného rána probudila bratry kukačka svým vlastním voláním. Dávala jim tak vědět, že přišlo jaro.

„‚Teď se vydávám na cesty,‘ řekla kukačka, ‚po světě zvěstovat lidem jaro. V každé zemi, kde pučí stromy nebo kvetou květiny, do konce roku zavolám. Dejte mi ještě jeden krajíc ječného chleba na cestu a řekněte mi, jaký dar vám mám za dvanáct měsíců přinést.‘

„Skrblík by se byl na bratra rozhněval, že ukrojil tak velký krajíc, vždyť ječné mouky měli už málo. Jenže přemýšlel, jaký dar by bylo nejrozumnější si vyžádat. Nakonec ho napadla šťastná myšlenka.

„‚Dobrá paní kukačko,‘ řekl, ‚vy jste velká cestovatelka a vidíte celý svět. Kdybyste věděla o místě, kde se najdou diamanty nebo perly, stačilo by nám přinést v zobáku jeden snesitelně velký. Takoví chudáci, jako jsem já a můj bratr, by pak na vaše další pohoštění obstarali něco lepšího než ječný chléb.‘