Věčný okamžik

E. M. Forster

VĚČNÝ OKAMŽIK

I.

„Vidíte tamhletu horu hned za Elizabethinou tokou? Před dvaceti lety se do mě tam jeden mladík tak pěkně zamiloval. Skloňte na chvíli hlavu, buďte tak laskavá, Elizabeth.“

„Ano, slečno,“ řekla Elizabeth a klesla dopředu na kozlíku jako panenka, která ztratila výztuž. Plukovník Leyland si nasadil skřipec a podíval se na horu, kde se ten mladík zamiloval.

„Byl to milý mladík?“ zeptal se s úsměvem, ačkoli kvůli služebné trochu ztišil hlas.

„To jsem se nikdy nedozvěděla. Ale v mém věku je to velmi potěšitelná příhoda na vzpomínání. Děkuji, Elizabeth.“

„Smí se člověk zeptat, kdo to byl?“

„Nosič,“ odpověděla slečna Rabyová svým obvyklým tónem. „Ani ne vůdce s osvědčením. Mužská osoba najatá k tomu, aby nesla zavazadla, která upustila.“

„Nu! nu! A co jste udělala?“

„To, co se na mladou dámu patří. Vykřikla jsem a poděkovala mu, aby mě neurážel. Rozběhla jsem se, což bylo zcela zbytečné, upadla jsem, vymkla si kotník, znovu vykřikla. Musel mě nést skoro kilometr, tak kajícný, že jsem si myslela, že mě shodí ze srázu. V tomto stavu jsme došli k jisté paní Harbottleové, při pohledu na kterou jsem se rozplakala. Ale byla natolik hloupější než já, že jsem se rychle vzpamatovala.“

„Jistě jste řekla, že je to všechno vaše vlastní vina?“

„Doufám, že ano,“ řekla vážněji. „Paní Harbottleová, která jako většina lidí měla vždycky pravdu, mě před ním varovala. Brali jsme ho na výpravy už předtím.“

„Ach! Rozumím.“

„Pochybuji, že rozumíte. Do té doby věděl, kam patří. Ale byl příliš laciný: dal nám víc, než jsme si zaplatili. To je, jak víte, u člověka nízkého rodu zlověstné znamení.“

„Ale jak to byla vaše vina?“

„Povzbuzovala jsem ho: byl mi mnohem milejší než paní Harbottleová. Byl hezký a to, čemu říkám příjemný. Nosil krásné šaty. Zaostávali jsme vzadu a on mi trhal květiny. Natáhla jsem po nich ruku – a on ji místo toho popadl a přednesl milostnou řeč, kterou si připravil z románu I Promessi Sposi.“

„Ach! Ital.“

V té chvíli přejížděli hranici. Na malém můstku mezi jedlemi stály dva sloupy, jeden natřený červeně, bíle a zeleně, druhý černě a žlutě.

„Žil v Italii Irredentě,“ řekla slečna Rabyová. „Ale měli jsme utéct do Království. Zajímalo by mě, co by se bylo stalo, kdybychom byli utekli.“

„Dobré nebe!“ řekl plukovník Leyland s náhlým odporem. Na kozlíku se Elizabeth zachvěla.

„Ale mohlo to být velmi vydařené manželství.“

Měla ve zvyku mluvit takto mírně nekonvenčně. Plukovník Leyland, který její brilantnosti dělal ústupky, dokázal zvolat: „Jistě! ano, jistě!“

Obrátila se na něj: „Myslíte si, že se mu směji?“

Vypadal trochu zmateně, usmál se a neodpověděl. Jejich kočár se teď plazil kolem úpatí té pověstné hory. Silnice byla postavena na suti, která spadla a stále ještě padala z jejích svahů. Ta zjizvila borové lesy ničivými řekami bílého kamene. Ale výš, jak si slečna Rabyová pamatovala, na jejím mírnějším východním svahu, měla klidné kotliny a skály oděné květinami a naprosto ohromující výhled. Nebyla tak posměšná, jak se její společník domníval. Ta příhoda byla ovšem směšná. Ale ona se jí jaksi dokázala smát, aniž se příliš smála hercům nebo jevišti.

„Raději jsem chtěla, aby ze mě udělal blázna, než abych si myslela, že blázen je on,“ řekla po dlouhé odmlce.

„Tady je celnice,“ řekl plukovník Leyland a změnil téma.

Přijeli do země Ach a Ja. Slečna Rabyová si povzdechla, neboť měla ráda Latiníky, jak je musí mít rád každý, koho netlačí čas. Ale plukovník Leyland, voják, ctil Teutonii.

„Ještě deset kilometrů se tu mluví italsky,“ řekla a utěšovala se jako dítě.

„Němčina je jazyk budoucnosti,“ odvětil plukovník Leyland. „Všechny důležité knihy o jakémkoli předmětu jsou napsány v ní.“

„Ale všechny knihy o jakémkoli důležitém předmětu jsou napsány italsky. Elizabeth – řekněte mi nějaký důležitý předmět.“

„Lidská přirozenost, slečno,“ řekla služebná napůl ostýchavě, napůl drze.

„Elizabeth je romanopiskyně jako její paní,“ řekl plukovník Leyland. Odvrátil se a díval se na krajinu, protože neměl rád, když ho zaplétali do smíšeného hovoru. Všiml si, že statky jsou zámožnější, že žebrání přestalo, že ženy jsou ošklivější a muži zavalitější, že před hostinci u cest se podává vydatnější jídlo.

„Plukovníku, půjdeme do Grand Hôtel des Alpes, do Hôtel de Londres, do Pension Liebig, do Pension Atherley-Simon, do Pension Belle Vue, do Pension Old-England, nebo do Albergo Biscione?“

„Předpokládám, že byste dala přednost Biscione.“

„Mně by Grand Hôtel des Alpes opravdu nevadil. Slyšela jsem, že lidé z Biscione vlastní oba. Docela zbohatli.“

„Mělo by vás čekat skvělé přivítání – pokud takoví lidé vědí, co je vděčnost.“

Neboť román slečny Rabyové „Věčný okamžik“, který založil její pověst, založil i pověst Vorty.

„Ó, poděkovali mi, jak se patří. Signor Cantù mi napsal asi tři roky poté, co mi to vyšlo. Ten dopis mi připadal trochu žalostný, ačkoli byl velmi blahobytný: nemám ráda, když se lidem proměňuje život. Zajímalo by mě, jestli bydlí ve starém domě, nebo v novém.“

Plukovník Leyland přijel do Vorty, aby byl se slečnou Rabyovou. Neměl však nic proti tomu, aby bydleli v různých hotelech. Ona, lhostejná k takovým jemnostem, neviděla důvod, proč by neměli bydlet pod jednou střechou, stejně jako neviděla, proč by neměli cestovat v jednom kočáře. Na druhé straně nesnášela nic vyparáděného. On se rozhodl pro Grand Hôtel des Alpes a ona se přikláněla k Biscione, když otravná Elizabeth řekla: „Paní mé přítelkyně bydlí v Alpes.“