Zrádné srdce

Edgar Allan Poe

ZRÁDNÉ SRDCE.

Pravda! Nervózní, velmi, velmi strašně nervózní jsem byl a jsem. Ale proč tvrdíte, že jsem šílený? Nemoc mi smysly zbystřila, nezničila je, neotupila. Nade vše byl ostrý sluch. Slyšel jsem všechno na nebi i na zemi. Slyšel jsem mnohé věci v pekle. Jak bych tedy mohl být šílený? Poslouchejte! A všimněte si, jak zdravě, jak klidně vám dovedu vypovědět celý ten příběh.

Nelze říci, jak mi ta myšlenka poprvé přišla na mysl. Ale jakmile se jednou zrodila, pronásledovala mě ve dne v noci. Cíl žádný nebyl. Vášeň žádná nebyla. Měl jsem toho starce rád. Nikdy mi neublížil. Nikdy mě neurazil. Po jeho zlatě jsem netoužil. Myslím, že to bylo jeho oko! Ano, to bylo ono! Měl oko jako sup – bledě modré oko, potažené blánou. Vždy, když na mně spočinulo, tuhla mi krev v žilách. A tak jsem se postupně, docela pomalu, rozhodl, že starce připravím o život a navždy se toho oka zbavím.

A v tom je právě jádro věci. Pokládáte mě za šíleného. Šílenci nevědí nic. Ale měli jste mě vidět. Měli jste vidět, jak moudře jsem postupoval, s jakou opatrností, s jakou předvídavostí, s jakou přetvářkou jsem se dal do díla! Nikdy jsem nebyl ke starci laskavější než po celý ten týden předtím, než jsem ho zabil. A každou noc, kolem půlnoci, jsem stiskl kliku jeho dveří a otevřel je – ach, tak něžně! A potom, když jsem udělal škvíru dost velkou pro hlavu, vsunul jsem dovnitř zlodějskou lucernu, docela zavřenou, zavřenou, aby nevyšlo ani světélko, a potom jsem vestrčil dovnitř hlavu. Ach, smáli byste se, kdybyste viděli, jak lstivě jsem ji tam vsouval! Hýbal jsem jí pomalu, velmi, velmi pomalu, abych starci nenarušil spánek. Trvalo mi hodinu, než jsem celou hlavu dostal do otvoru tak daleko, že jsem ho viděl, jak leží na posteli. Ha! Byl by šílenec tak moudrý? A potom, když už jsem měl hlavu dobře v pokoji, opatrně jsem odkryl lucernu, ach, tak opatrně, opatrně (protože panty vrzaly), odkryl jsem ji jen natolik, aby jediný tenký paprsek padl na to supí oko. A toto jsem dělal sedm dlouhých nocí, každou noc přesně o půlnoci. Ale oko jsem vždy našel zavřené, a tak nebylo možné dílo vykonat, protože ne stařec mě trápil, ale jeho zlé oko. A každé ráno, když se rozednilo, vešel jsem směle do pokoje a mluvil s ním odvážně, oslovoval jsem ho jménem srdečným tónem a vyptával se, jak strávil noc. Vidíte tedy, že by to musel být věru velmi pronikavý stařec, aby tušil, že se na něho každou noc, přesně o dvanácté, dívám, zatímco spí.