Eleonora

Edgar Allan Poe

ELEONORA

Sub conservatione formæ specificæ salva anima.
– Raymond Lully.

Pocházím z rodu proslulého silou obraznosti a žárem vášně. Lidé mě nazvali šílencem. Avšak otázka ještě není rozhodnuta, zda šílenství je, či není nejvznešenějším rozumem, zda mnohé z toho, co je slavné, zda vše, co je hluboké, nepramení z choroby myšlení, z rozpoložení mysli povznesených na úkor rozumu obecného. Ti, kdo sní za dne, vědí o mnohém, co uniká těm, kteří sní jen v noci. Ve svých šedých viděních zachycují záblesky věčnosti a při procitnutí se chvějí zjištěním, že stáli na pokraji velkého tajemství. V útržcích se dozvídají cosi z moudrosti, která je z dobra, a více z čirého poznání, které je ze zla. Pronikají však, bez kormidla a bez kompasu, do širého oceánu „světla nevýslovného“ a znovu, jako dobrodruzi núbijského zeměpisce, „agressi sunt mare tenebrarum, quid in eo esset exploraturi“.

Řekněme tedy, že jsem šílený. Připouštím alespoň, že existují dva odlišné stavy mého duševního bytí: stav jasného rozumu, o němž nelze pochybovat a který náleží paměti událostí tvořících první epochu mého života, a stav stínu a pochybnosti, příslušející přítomnosti a vzpomínce na to, co tvoří druhou velkou éru mého bytí. Proto tomu, co vypovím o dřívějším období, věřte. A tomu, co snad vypravím o čase pozdějším, přikládejte jen takovou víru, jaká se bude zdát náležitá, nebo o tom pochybujte zcela, anebo, nemůžete-li pochybovat, staňte se Oidipem té hádanky.

Ta, kterou jsem miloval v mládí a o níž nyní klidně a zřetelně píši tyto vzpomínky, byla jedinou dcerou jediné sestry mé dávno zesnulé matky. Eleonora bylo jméno mé sestřenice. Odjakživa jsme přebývali spolu, pod tropickým sluncem, v Údolí pestrobarevné trávy. Do toho údolí nikdy nevkročila noha bez průvodce, neboť leželo vysoko v pásmu obřích hor, které nad ním hrozivě čněly kolem dokola a bránily slunečnímu světlu vniknout do jeho nejsladších zákoutí. V jeho blízkosti nebyla vyšlapána žádná stezka. A kdo se chtěl dostat k našemu šťastnému domovu, musel násilím odhrnovat listí tisíců lesních stromů a k smrti pošlapat nádheru milionů vonných květů. Tak jsme žili zcela sami a nevěděli jsme nic o světě za údolím – já a má sestřenice a její matka.