Berenice

Edgar Allan Poe

BERENIKA

Dicebant mihi sodales, si sepulchrum amicae visitarem, curas meas aliquantulum fore levatas. – Ebn Zaiat.

Bída je mnohotvárná. Strasti země mají mnoho podob. Klenou se přes širý obzor jako duha a jejich odstíny jsou stejně rozmanité jako odstíny toho oblouku – stejně zřetelné, a přece stejně důvěrně smíšené. Klenou se přes širý obzor jako duha! Jak to, že jsem z krásy odvodil obraz nevzhlednosti? Ze smlouvy pokoje podobenství žalu? Ale tak jako je v etice zlo následkem dobra, tak se ve skutečnosti z radosti rodí žal. Buď je vzpomínka na minulé blahoslavenství úzkostí dneška, anebo mají muka, která jsou, svůj původ ve slastech, které mohly být.

Křestním jménem se jmenuji Egaeus. Jméno svého rodu nezmíním. A přece není v zemi věží ctihodnějších věkem než mé pochmurné, šedé, dědičné síně. Náš rod nazývali rodem vizionářů a víra v to má více než dostatečnou oporu v mnoha nápadných jednotlivostech: v rázu rodového sídla, ve freskách hlavní dvorany, v čalounech ložnic, v tesání některých opěrných pilířů zbrojnice, ale především v galerii starobylých maleb, v podobě knihovní komnaty a konečně ve zcela osobité povaze toho, co knihovna obsahuje.

Vzpomínky na má nejranější léta se vážou k té komnatě a k jejím svazkům, o nichž už víc nepovím. Zde zemřela má matka. Zde jsem se narodil. Je však čirá jalovost tvrdit, že jsem nežil už předtím, že duše nemá dřívější bytí. Popíráte to? – nepřeme se o tom. Já sám jsem přesvědčen a přesvědčovat se nesnažím. Existuje však rozpomínka na vzdušné podoby, na duchovní a významuplné oči, na zvuky hudební, a přece smutné – rozpomínka, která se nedá zaplašit. Paměť jako stín: nejasná, proměnlivá, neurčitá, nestálá. A stínu se podobá i tím, že se jí nemohu zbavit, dokud bude svítit slunce mého rozumu.

V té komnatě jsem se narodil. Když jsem se takto probudil z dlouhé noci čehosi, co se zdálo nebytím, ale nebylo jím, rovnou do samých končin pohádkové země, do paláce obraznosti, do divokých držav mnišského myšlení a učenosti, není divné, že jsem se kolem sebe rozhlížel vyplašeným a horoucím okem, že jsem chlapectví promarnil nad knihami a mládí rozptýlil ve snění. Divné však je, že léta plynula a poledne mužného věku mě zastihlo stále ještě v sídle mých otců. Podivuhodné je, jaká stojatost padla na prameny mého života, podivuhodné, jaký úplný převrat nastal v povaze mé nejvšednější myšlenky. Skutečnosti světa na mě působily jako vidiny, a jen jako vidiny, kdežto divoké představy země snů se naopak staly nikoli látkou mého každodenního bytí, nýbrž doslova tím bytím samým, úplně a jedině jím.

Byli jsme s Berenikou bratranec a sestřenice a vyrůstali jsme spolu v mých otcovských síních. Ale rostli jsme rozdílně: já churavý a pohřbený v chmurách, ona hbitá, půvabná, překypující silou. Jí patřily toulky po stráni, mně studia klášterní samoty. Já žil ve vlastním srdci, tělem i duší oddán nejnapjatějšímu a nejbolestnějšímu rozjímání, ona bezstarostně bloudila životem a nemyslela na stíny na své cestě ani na tichý let hodin s havraními křídly. Berenika! – vzývám její jméno – Berenika! – a z šedých ruin paměti se na ten zvuk plaší tisíc bouřlivých rozpomínek! Ach, jak živě stojí její obraz přede mnou teď, jako v prvních dnech jejího lehkého srdce a radosti! Ó, nádherná, a přece fantastická kráso! Ó, sylfo v houštinách Arnheimu! Ó, najádo mezi jeho fontánami! A potom – potom je všechno tajemství a hrůza a příběh, který by se neměl vyprávět. Nemoc, osudná nemoc, padla na její tělo jako samum. A ještě když jsem na ni hleděl, přehnal se jí duch proměny, pronikl její mysl, její zvyky i povahu a způsobem nejjemnějším a nejstrašnějším rozrušil i samu totožnost její osoby! Běda! Ničitel přišel a odešel. A oběť – kde je? Nepoznal jsem ji. Anebo jsem ji už nepoznával jako Bereniku.