Landorův domek

Edgar Allan Poe

LANDORŮV DOMEK

Loni v létě jsem se na pěší toulce po jednom či dvou poříčních okresech státu New York s ubývajícím dnem ocitl v jistých rozpacích nad cestou, kterou jsem se ubíral. Kraj se velmi pozoruhodně vlnil a má stezka se poslední hodinu ve snaze držet se údolí kroutila a svíjela tak zmateně, že jsem už nevěděl, kterým směrem leží půvabná vesnička B…, kde jsem se mínil zastavit na noc. Slunce přes den, přísně vzato, sotva zasvitlo, a přece bylo nepříjemně teplo. Kouřový opar, podobný tomu z babího léta, zahaloval všechny věci a ovšem ještě prohluboval mou nejistotu. Ne že by mi na tom příliš záleželo. Kdybych na vesničku nenarazil do západu slunce, ba ani do tmy, více než pravděpodobně by se brzy vynořil nějaký malý holandský statek nebo něco podobného, ačkoli kraj (snad proto, že byl spíše malebný než úrodný) byl ve skutečnosti osídlen velmi řídce. Ostatně s tlumokem pod hlavou a se psem na stráži by mě nocleh pod širým nebem vlastně jen potěšil. Kráčel jsem tedy dál zcela bezstarostně (pušku měl na starosti Ponto), až mě nakonec, právě když jsem začínal uvažovat, zda ty četné průseky vedoucí sem i tam vůbec mají být stezkami, jeden z nich vyvedl na nepochybnou vozovou cestu. Omyl byl vyloučen. Stopy lehkých kol byly zřetelné, a třebaže se vysoké křoví a bujný podrost nad hlavou spojovaly, dole nestálo v cestě vůbec nic, co by překáželo třeba i virginskému horskému vozu, snad nejctižádostivějšímu povozu svého druhu. Kromě toho, že protínala les (není-li les příliš těžké jméno pro takové seskupení lehkých stromů), a kromě zřetelných kolejí po kolech se však tato cesta nepodobala žádné z těch, jaké jsem do té doby viděl. Koleje, o nichž mluvím, byly sotva znatelné, vtlačené do pevného, a přece příjemně vlhkého povrchu čehosi, co se nejvíce podobalo zelenému janovskému sametu. Byla to ovšem tráva, ale tráva, jakou mimo Anglii vídáme zřídka: tak krátká, tak hustá, tak rovná a tak živá v barvě. V dráze kol neležela jediná překážka, ani tříska, ani suchá větvička. Kameny, které kdysi překážely v cestě, kdosi pečlivě uložil, nikoli naházel, podél okrajů cestičky, takže dole vymezovaly její hranice jakousi napůl přesnou, napůl nedbalou a docela malebnou obrubou. V mezerách všude bujně rostly trsy polních květin.

Co si o tom všem myslet, jsem ovšem nevěděl. Bylo tu nepochybně umění, to mě nepřekvapilo – všechny cesty jsou v obyčejném smyslu dílem umění. Nemohu ani říci, že by na samotné míře projeveného umění bylo příliš čemu se divit. Vše, co tu zřejmě udělali, se při takových „přirozených danostech“ (jak se píše v knihách o krajinářském zahradnictví) dalo zvládnout s docela malou námahou a nákladem. Ne, nebyla to míra, ale povaha toho umění, co mě přiměla sednout si na jeden z rozkvetlých kamenů a dobré půl hodiny, ba déle hledět v užaslém obdivu nahoru a dolů touto pohádkovou alejí. Čím déle jsem hleděl, tím zjevnější bylo jedno: nad všemi těmito úpravami bděl umělec, a to umělec s nejúzkostlivějším okem pro formu. S největší pečlivostí tu byla zachována náležitá střední cesta mezi úhledným a půvabným na jedné straně a pittoresque, v pravém smyslu italského slova, na straně druhé. Přímých linií bylo málo a dlouhých nepřerušovaných žádné. Týž účinek křivky či barvy se z kteréhokoli stanoviště objevil zpravidla dvakrát, ale ne častěji. Všude vládla rozmanitost v jednotvárnosti. Byla to „kompozice“, v níž by i ten nejpřísnější kritický vkus sotva dokázal navrhnout opravu.

Když jsem na tuto cestu vstoupil, dal jsem se doprava, a teď, když jsem vstal, pokračoval jsem týmž směrem. Stezka se vinula tak hadovitě, že jsem její běh nikdy nedohlédl dál než na dva tři kroky dopředu. Její ráz se nijak podstatně neměnil.

Zanedlouho mi do ucha jemně dolehl šum vody a za chvíli, když jsem se s cestou stočil o něco prudčeji než dosud, uvědomil jsem si, že přímo přede mnou, na úpatí mírného svahu, leží jakási stavba. Zřetelně jsem neviděl nic, neboť celé malé údolí dole vyplňovala mlha. Jak se však slunce chýlilo k západu, zvedl se jemný vánek, a zatímco jsem stál na hřebeni svahu, mlha se pozvolna trhala na chuchvalce a tak se vznášela nad výjevem.

Když se mi to celé vynořovalo před očima, právě tak pozvolna, jak to popisuji, kousek po kousku, tu strom, tam záblesk vody a tu zase vrcholek komína, stěží jsem se ubránil představě, že je to jedna z těch důmyslných iluzí, jaké se někdy předvádějí pod jménem „mizející obrazy“.

Než se však mlha docela ztratila, slunce už zašlo za mírné vršky a odtud, jakoby lehkým chassez k jihu, se opět vynořilo v plné podobě a purpurovým leskem zářilo skrz rozsedlinu, která vstupovala do údolí od západu. A tak se náhle, jakoby rukou kouzelníka, celé toto údolí a vše v něm zjevilo v oslnivé zřetelnosti.

První coup d’œil, když slunce sklouzlo do popsané polohy, na mě zapůsobil velmi podobně, jako na mě v chlapeckých letech působila závěrečná scéna nějakého dobře naaranžovaného výpravného divadelního představení či melodramatu. Nechyběla ani obludnost barev. Sluneční světlo totiž vycházelo z rozsedliny zbarvené dooranžova a dopurpurova, zatímco záclona par, která dosud visela nad hlavou, více či méně odrážela živou zeleň trávy v údolí na všechny předměty, jako by se jí nechtělo nadobro odejít z výjevu tak čarovně krásného.

Úvalek, do něhož jsem takto nahlížel zpod baldachýnu mlhy, nemohl měřit na délku víc než necelé čtyři sta metrů. Jeho šířka kolísala od padesáti do sto padesáti, místy snad dvou set metrů. Nejužší byl na severním konci a směrem k jihu se rozevíral, ovšem bez příliš přesné pravidelnosti. Nejširší místo leželo necelých osmdesát metrů od jižního konce. Svahy, které úval obklopovaly, se nedaly právem nazvat vrchy, leda na severní straně. Tam se zvedala srázná žulová stěna do výše asi třiceti metrů, a jak jsem zmínil, údolí nebylo v tomto bodě širší než asi patnáct metrů. Když však návštěvník postupoval od útesu k jihu, nacházel po pravé i po levé ruce svahy zároveň nižší, méně srázné a méně skalnaté. Vše se, slovem, svažovalo a změkčovalo k jihu, a přece byl celý úval opásán výšinami, více či méně vysokými, s výjimkou dvou míst. O jednom z nich jsem už mluvil. Leželo značně na sever od západního směru a tudy si, jak jsem už popsal, klestilo zapadající slunce cestu do amfiteátru skrze čistě vytesanou přírodní trhlinu v žulové hradbě. Tato rozsedlina mohla mít v nejširším místě asi deset metrů, pokud ji oko stačilo sledovat. Zdálo se, že vede vzhůru, stále vzhůru, jako přírodní hradská, do zákoutí neprobádaných hor a lesů. Druhý otvor byl přímo na jižním konci úvalu. Tady byly svahy povětšinou jen mírnými náklony, které se táhly od východu na západ asi sto čtyřicet metrů. Uprostřed této šířky byla prohlubeň na stejné úrovni jako běžné dno údolí. Co do vegetace, tak jako ve všem ostatním, výjev měkl a svažoval se k jihu. Na severu, na skalnatém srázu, pár kroků od okraje, se vypínaly nádherné kmeny četných ořechovců, černých ořešáků a kaštanů, mezi nimi tu a tam dub. Mohutné boční větve, které vztahovaly zejména černé ořešáky, sahaly daleko přes hranu útesu. Kdo postupoval k jihu, viděl nejprve týž druh stromů, ale čím dál méně vysokých a svým rázem méně salvatorovských. Potom uviděl mírnější jilm, po něm sasafras a akát, po nich zase měkčí lípu, zmarliku, katalpu a javor a po nich ještě půvabnější a skromnější odrůdy. Celou tvář jižního svahu pokrývalo už jen divoké křoví, nepočítáme-li tu a tam vrbu stříbřitou či topol bílý. Na samém dně údolí (je totiž třeba mít na paměti, že dosud zmiňovaná vegetace rostla jen na útesech a úbočích) bylo vidět tři osamělé stromy. Jedním byl jilm pěkné velikosti a vybraného tvaru: stál na stráži nad jižní branou úvalu. Druhým byl ořechovec, mnohem větší než jilm a vůbec mnohem krásnější strom, třebaže překrásné byly oba. Ten jako by převzal do opatrování severozápadní vchod: vyrůstal ze skupiny skal v samém jícnu rokle a své půvabné tělo vrhal v úhlu téměř pětačtyřiceti stupňů daleko do slunečního svitu amfiteátru. Necelých třicet metrů na východ od tohoto stromu však stála pýcha údolí a bezpochyby nejvelkolepější strom, jaký jsem kdy viděl, nepočítám-li snad cypřiše u Itchiatuckanee. Byl to trojkmenný liliovník, Liriodendron Tulipiferum, z přirozeného řádu magnólií. Jeho tři kmeny se oddělovaly od mateřského pně necelý metr nad zemí a rozbíhaly se tak nepatrně a pozvolna, že v bodě, kde největší z nich vyrážel do listí, byly od sebe jen přes metr. To bylo ve výšce asi pětadvaceti metrů. Celá výška hlavního kmene dosahovala téměř čtyřiceti metrů. Nic nepřekoná krásou tvar ani lesklou, živou zeleň listů liliovníku. V tomto případě měřily na šířku dobrých dvacet centimetrů, ale jejich slávu docela zastínila přepychová nádhera nesčetných květů. Představte si, těsně u sebe, milion největších a nejskvostnějších tulipánů! Jen tak si čtenář utvoří jakous takous představu o obraze, který bych rád zprostředkoval. A pak ta vznešená ladnost čistých, jemně zrnitých sloupovitých kmenů, z nichž největší měl přes metr v průměru, šest metrů nad zemí. Nespočetné květy se mísily s květy jiných stromů, sotva méně krásných, třebaže nekonečně méně majestátních, a naplňovaly údolí více než arabskými vůněmi.