Panství Arnheim

Edgar Allan Poe

PANSTVÍ ARNHEIM

Zahrada střižená byla jak paní spanilá,
co v slasti jako by si dřímala,
a oči k širému nebi přivřela.
Azurová pole nebes věrně se zrcadlila
v širém okruhu, posetém květy světla.
Lilie a oblé jiskérky rosy,
jež visely jim na azurových listech, zářily
jak mihotavé hvězdy ve večerní modři.
– Giles Fletcher

Od kolébky až po hrob nesl mého přítele Ellisona vítr štěstěny. A slovo štěstěna tu nepoužívám jen v jeho světském smyslu. Myslím jím totéž co štěstí. Člověk, o němž mluvím, jako by se byl narodil proto, aby předznamenal učení Turgota, Pricea, Priestleyho a Condorceta, aby na jediném případě ukázal to, co se pokládalo za chiméru perfekcionistů. V krátkém Ellisonově bytí jsem, tuším, viděl vyvrácené dogma, že v samé lidské přirozenosti vězí jakýsi skrytý princip, protivník blaha. Pečlivé zkoumání jeho životní dráhy mi dalo pochopit, že bída lidstva pramení zpravidla z porušování několika jednoduchých zákonů lidskosti, že jako druh máme ve svém vlastnictví dosud nezpracované prvky spokojenosti a že ani dnes, v nynější temnotě a pomatenosti veškerého myšlení o velké otázce společenského stavu, není nemožné, aby člověk, jednotlivec, byl za jistých neobyčejných a nanejvýš příznivých okolností šťastný.

Takovýmito názory byl i můj mladý přítel zcela proniknut, a proto stojí za povšimnutí, že nepřerušovaná radost, která vyznačovala jeho život, byla do velké míry výsledkem předem uváženého záměru. Je vskutku zřejmé, že s menší dávkou oné instinktivní filozofie, která občas tak dobře zastoupí zkušenost, by se byl pan Ellison právě pro neobyčejný úspěch svého života zřítil do obvyklého víru neštěstí, který zeje před lidmi mimořádných darů. Mým cílem však vůbec není psát esej o štěstí. Myšlenky mého přítele lze shrnout do několika slov. Připouštěl jen čtyři základní principy, či přesněji podmínky blaha. Za hlavní pokládal (světe, div se!) tu jednoduchou a čistě tělesnou: volný pohyb pod širým nebem. „Zdraví," říkával, „dosažitelné jinými prostředky sotva stojí za to jméno." Uváděl jako příklad vytržení lovce lišek a poukazoval na rolníky, jediné lidi, které jako stav lze právem pokládat za šťastnější než ostatní. Druhou podmínkou byla láska ženy. Třetí, a nejobtížněji uskutečnitelnou, pohrdání ctižádostí. Čtvrtou cíl neustálého úsilí. A zastával názor, že za jinak stejných okolností je míra dosažitelného štěstí úměrná duchovnosti tohoto cíle.

Ellison byl pozoruhodný neustálou hojností darů, které na něj vylévala štěstěna. Osobním půvabem a krásou převyšoval všechny muže. Jeho um byl z toho rodu, jemuž je nabývání vědomostí méně námahou než intuicí a nutností. Jeho rodina patřila k nejslavnějším v říši. Jeho nevěsta byla nejpůvabnější a nejoddanější ze žen. Jeho majetky byly odjakživa hojné, když však dosáhl plnoletosti, ukázalo se, že osud v jeho prospěch projevil jeden z těch neobyčejných rozmarů, které ohromí celý společenský svět kolem a jen zřídka od základu nezmění mravní ustrojení těch, na které padly.

Zdá se, že asi sto let předtím, než pan Ellison dospěl, zemřel v odlehlé provincii jistý pan Seabright Ellison. Tento pán shromáždil knížecí bohatství, a protože neměl blízké příbuzné, umínil si nechat svůj majetek po smrti sto let narůstat. Důkladně a prozíravě určil rozličné způsoby jeho uložení a celou sumu odkázal nejbližšímu pokrevnímu se jménem Ellison, který bude po uplynutí sta let naživu. Bylo podniknuto mnoho pokusů zvrátit tento zvláštní odkaz. Jejich povaha ex post facto je odsoudila k nezdaru. Probudila se však pozornost žárlivé vlády a nakonec vyšel zákon, který všechna podobná hromadění zakázal. Tento zákon však nezabránil mladému Ellisonovi ujmout se o svých jednadvacátých narozeninách, jako dědic svého předka Seabrighta, majetku čtyř set padesáti milionů dolarů. (*1)

Když vyšlo najevo, jak obrovské bohatství zdědil, rozproudilo se ovšem mnoho dohadů o tom, jak s ním naloží. Velikost sumy a její okamžitá dostupnost zmátly každého, kdo o té věci uvažoval. O držiteli jakéhokoli značného množství peněz si lze představit, že vykoná kteroukoli z tisíce věcí. Při bohatství, které by jen převyšovalo majetek kteréhokoli občana, by bývalo snadné představit si, že se jeho držitel do krajnosti oddá módním výstřednostem své doby, nebo se zaměstná politickými intrikami, nebo zamíří k ministerské moci, nebo si přikoupí šlechtickou hodnost, nebo bude shromažďovat rozsáhlé sbírky uměleckých vzácností, nebo bude hrát štědrého mecenáše písemnictví, vědy a umění, nebo založí velké dobročinné ústavy a dá jim své jméno. Avšak při nepředstavitelném bohatství, které dědic skutečně vlastnil, se tyto cíle, jakož i všechny obvyklé cíle zdály příliš úzkým polem. Utekli se k číslům, a ta jen dovršila zmatek. Ukázalo se, že už při třech procentech dosahuje roční výnos dědictví ne méně než třinácti milionů pěti set tisíc dolarů. To byl milion sto dvacet pět tisíc měsíčně, čili třicet šest tisíc devět set osmdesát šest denně, čili tisíc pět set čtyřicet jedna za hodinu, čili dvacet šest dolarů za každou minutu, která uběhla. Tak se obvyklá dráha dohadů nadobro přetrhla. Lidé nevěděli, co si představit. Našli se i tací, kdo se domnívali, že se pan Ellison zbaví aspoň poloviny svého majetku jako zcela zbytečného nadbytku a rozdělením své hojnosti obohatí celé zástupy příbuzných. Nejbližším z nich skutečně přenechal to velmi nezvyklé bohatství, které mu patřilo ještě před dědictvím.