Jáma a kyvadlo

Edgar Allan Poe

JÁMA A KYVADLO

Impia tortorum longos hic turba furores
Sanguinis innocui, non satiata, aluit.
Sospite nunc patria, fracto nunc funeris antro,
Mors ubi dira fuit vita salusque patent.*

[Čtyřverší složené pro bránu tržiště, které se mělo postavit na místě budovy Jakobínského klubu v Paříži.]

* „Bezbožná tlupa mučitelů zde dlouho sytila své běsnění nevinnou krví a nemohla se nasytit. Dnes, kdy je vlast zachráněna a hrobka zkázy rozbořena, tam, kde vládla krutá smrt, otvírají se život a spása.“ Budova Jakobínského klubu v Paříži byla střediskem revolučního teroru.

Bylo mi zle – k smrti zle z té dlouhé agónie, a když mě konečně rozvázali a dovolili mi posadit se, cítil jsem, že mě opouštějí smysly. Ortel – strašný ortel smrti – byl to poslední, co ještě zřetelně dolehlo k mému sluchu. Potom jako by hlasy inkvizitorů splynuly v jediný snový, neurčitý hukot. Ten vnukl mé duši představu otáčení – snad proto, že se mi v obraznosti spojoval s hrkotem mlýnského kola. Ale jen nakrátko, neboť za chvíli jsem už neslyšel nic. Nějaký čas jsem však ještě viděl – ale v jakém strašném zveličení! Viděl jsem rty soudců v černých talárech. Zdály se mi bílé – bělejší než arch, na který píšu tato slova – a tenké až do grotesknosti, tenké napětím svého výrazu pevnosti, neochvějného odhodlání, přísného pohrdání lidskou útrpností. Viděl jsem, že z těch rtů stále ještě vycházejí výroky toho, co bylo pro mě osudem. Viděl jsem je svíjet se smrtonosnou řečí. Viděl jsem je skládat slabiky mého jména a zachvěl jsem se, neboť nenásledoval žádný zvuk. Viděl jsem také, v několika okamžicích delirické hrůzy, měkké a téměř nepostřehnutelné vlnění černých drapérií, které zahalovaly stěny síně. A potom mi zrak padl na sedm vysokých svící na stole. Zprvu měly vzezření milosrdenství a zdály se mi bílými a štíhlými anděly, kteří mě přijdou zachránit. Potom se však rázem celého mého ducha zmocnila smrtelná nevolnost a pocítil jsem, jak se mi chvěje každé vlákno těla, jako bych se dotkl drátu galvanické baterie, a andělské postavy se proměnily v bezvýznamné přízraky s hlavami z plamene a viděl jsem, že mi od nich pomoc nepřijde. A tehdy se mi do obraznosti vkradla, jako sytý hudební tón, myšlenka, jak sladký odpočinek musí být v hrobě. Přišla tiše a pokradmu a dlouho trvalo, než jsem ji plně docenil. Ale právě když ji můj duch konečně doopravdy procítil a přijal, postavy soudců mi zmizely z očí jako zázrakem, vysoké svíce se propadly v nicotu, jejich plameny dočista zhasly a nastala čerň tmy. Všechny pocity jako by pohltil šílený, střemhlavý sestup jako pád duše do Hádu. Potom bylo vesmírem ticho, nehybnost a noc.

Omdlel jsem. A přece neřeknu, že jsem ztratil všechno vědomí. Co z něho zůstalo, nebudu se pokoušet vymezit, ba ani popsat, ale všechno ztraceno nebylo. V nejhlubším spánku – ne! V deliriu – ne! Ve mdlobách – ne! Ve smrti – ne! Ani v hrobě není ztraceno vše. Jinak by pro člověka nebylo nesmrtelnosti. Probouzejíce se z nejhlubšího spánku trháme pavučinu jakéhosi snu. Ale už za sekundu (tak křehká mohla být ta pavučina) si nepamatujeme, že se nám něco zdálo. Při návratu ze mdlob do života jsou dva stupně: nejprve pocit existence duševní či duchovní, potom pocit existence tělesné. Zdá se pravděpodobné, že kdybychom si po dosažení druhého stupně dokázali vybavit dojmy prvního, našli bychom v těchto dojmech výmluvné vzpomínky na propast tam za ním. A ta propast – co je? Jak aspoň rozeznat její stíny od stínů hrobu? Ale jestliže se dojmy toho, co jsem nazval prvním stupněm, nedají vyvolat vůlí, což nepřicházejí po dlouhém čase nezvány, zatímco my se divíme, odkud se berou? Kdo nikdy neomdlel, není ten, kdo nachází neznámé paláce a podivně povědomé tváře v řeřavých uhlících. Není ten, kdo vidí vznášet se v povětří smutné vidiny, které mnozí spatřit nemohou. Není ten, kdo se zadumá nad vůní nějakého nevídaného květu. Není ten, komu se mysl zmate nad významem hudební kadence, která dosud nikdy neupoutala jeho pozornost.

Uprostřed častých a zamyšlených pokusů rozpomenout se, uprostřed úporných zápasů o to, abych posbíral nějaký znak toho stavu zdánlivé nicoty, do něhož upadla má duše, byly chvíle, kdy jsem snil o úspěchu. Byla krátká, velmi krátká období, kdy se mi podařilo vyvolat vzpomínky, které mohly, jak mě ujišťuje jasný rozum pozdější doby, patřit jedině k onomu stavu zdánlivého bezvědomí. Tyto stíny paměti hovoří nezřetelně o vysokých postavách, které mě zvedaly a mlčky nesly dolů – níže – stále níže – až mě svírala ohavná závrať při pouhé představě nekonečnosti toho sestupu. Hovoří také o neurčité hrůze u srdce, hrůze z nepřirozené nehybnosti toho srdce. Potom přichází pocit náhlé nehybnosti všech věcí, jako by ti, kdo mě nesli (příšerný průvod!), při sestupu překročili hranice bezhraničného a zastavili se, znaveni svou lopotou. Nato se mi vybavuje cosi plochého a vlhkého. A dále je už všechno šílenství – šílenství paměti, která se zabývá zakázanými věcmi.

Zcela znenadání se mi do duše vrátil pohyb a zvuk – bouřlivý pohyb srdce a v uších zvuk jeho tlukotu. Potom přestávka, v níž je vše prázdné. Potom znovu zvuk a pohyb a hmat – mravenčení pronikající celým tělem. Potom pouhé vědomí existence bez myšlenky – stav, který trval dlouho. Potom, zcela znenadání, myšlenka a chvějivá hrůza a úporná snaha pochopit svůj skutečný stav. Potom mocná touha upadnout zpět do necitelnosti. Potom prudké procitnutí duše a úspěšný pokus o pohyb. A teď plná vzpomínka na soud, na soudce, na černé drapérie, na ortel, na nevolnost, na mdloby. Potom úplné zapomnění všeho, co následovalo, všeho, co mi pozdější den a velká úpornost snažení umožnily mlhavě si vybavit.