Arsène Lupin ve vězení

Maurice Leblanc

ARSÈNE LUPIN VE VĚZENÍ

Není turisty hodného toho jména, který by neznal břehy Seiny a který by si cestou od zřícenin Jumièges ke zříceninám Saint-Wandrille nevšiml zvláštního malého feudálního zámku Malaquis, tak hrdě usazeného na své skále uprostřed řeky. Oblouk mostu jej spojuje s cestou. Základy jeho tmavých věžiček splývají se žulou, která jej nese, s obrovským balvanem, utrženým kdovíz jaké hory a vrženým sem jakýmsi strašlivým otřesem země. Kolem dokola si klidná voda velké řeky pohrává v rákosí a na vlhkých hřebíncích kamenů se třesou konipasové.

Historie Malaquis je drsná jako jeho jméno a nevlídná jako jeho silueta. Byly to samé boje, obléhání, útoky, loupeže a vraždění. Na večerních besedách v kraji Caux se s mrazením vzpomíná na zločiny, které se tam spáchaly. Vyprávějí se tajemné legendy. Mluví se o pověstné podzemní chodbě, která kdysi vedla do opatství Jumièges a do zámečku Agnès Sorel, krásné přítelkyně Karla VII.

V tomto starém doupěti hrdinů a lupičů bydlí baron Nathan Cahorn, baron Satan, jak mu kdysi říkali na burze, kde zbohatl trochu příliš prudce. Zchudlí páni z Malaquis mu museli za kus chleba prodat sídlo svých předků. Umístil v něm své obdivuhodné sbírky nábytku a obrazů, fajánsí a řezbářských prací. Žije tam sám se třemi starými sluhy. Nikdo tam nikdy nevkročí. Nikdo nikdy v kulisách těch starobylých síní nespatřil jeho tři Rubense, jeho dva Watteauy, jeho kazatelnu od Jeana Goujona a tolik jiných divů, vyrvaných silou bankovek nejbohatším stálým hostům veřejných dražeb.

Baron Satan se bojí. Nebojí se o sebe, ale o poklady, které nashromáždil s tak houževnatou vášní a s takovým bystrozrakem znalce, že ani ti nejprohnanější obchodníci se nemohou pochlubit, že by ho byli oklamali. Miluje je, ty své vzácnosti. Miluje je urputně jako lakomec a žárlivě jako milenec.

Každý den při západu slunce se čtyři železem pobité brány, které střeží oba konce mostu a vchod do čestného dvora, zavírají a zamykají na závoru. Při sebemenším nárazu by se v tichu rozechvěly elektrické zvonky. Od Seiny se není čeho bát: skála se tam zvedá kolmo.

A tu se jednoho zářijového pátku jako obvykle objevil u předmostí listonoš. A jako každý den, těžké křídlo brány pootevřel sám baron.

Změřil si muže tak důkladně, jako by už dlouhá léta neznal tu dobráckou veselou tvář a ty šibalské selské oči, a muž mu se smíchem řekl:

„To jsem pořád já, pane barone. Nejsem nějaký jiný, co by si oblékl mou blůzu a nasadil mou čepici.“

„Kdoví, jestli ne,“ zamumlal Cahorn.

Listonoš mu odevzdal stoh novin. Pak dodal:

„A teď, pane barone, mám i něco nového.“

„Něco nového?“

„Dopis… a k tomu doporučený.“

Baron žil v ústraní, bez přítele, bez člověka, který by se o něj zajímal, a nikdy nedostával dopisy. Hned se mu to zdálo jako zlověstná událost, která dává důvod ke znepokojení. Kdo byl ten tajemný pisatel, jenž ho přišel vyrušovat v jeho samotě?

„Je třeba podepsat, pane barone.“

Podepsal a přitom bručel. Pak vzal dopis, počkal, až listonoš zmizel za zatáčkou cesty, prošel se párkrát sem a tam, opřel se o zábradlí mostu a roztrhl obálku. Byl v ní arch čtverečkovaného papíru s rukou psanou hlavičkou: Věznice Santé, Paříž (fr. santé = zdraví). Pohlédl na podpis: Arsène Lupin. Ohromen četl:

„Pane barone,

„v galerii, která spojuje Vaše dva salony, visí obraz Philippa de Champaigne, znamenitě propracovaný, a nesmírně se mi líbí. Podle mého vkusu jsou i Vaše Rubensy, jakož i Váš menší Watteau. V pravém salonu si poznamenávám kredenc z časů Ludvíka XIII., tapiserie z Beauvais, empírový stolek se signaturou Jacob a renesanční truhlici. V levém celou vitrínu šperků a miniatur.