Útěk Arsèna Lupina

Maurice Leblanc

ÚTĚK ARSÈNA LUPINA

Ve chvíli, kdy Arsène Lupin po skončeném obědě vytáhl z kapsy pěkný doutník se zlatým prstencem a se zalíbením si ho prohlížel, otevřely se dveře cely. Stihl ho už jen hodit do zásuvky a odstoupit od stolu. Vešel dozorce, byl čas vycházky.

„Čekal jsem vás, drahý příteli,“ zvolal Lupin, jako vždy v dobré náladě.

Vyšli. Sotva zmizeli za rohem chodby, vstoupili do cely dva muži a pustili se do její důkladné prohlídky. Jeden byl inspektor Dieuzy, druhý inspektor Folenfant.

Chtěli s tím už skoncovat. Nebylo nejmenších pochyb: Arsène Lupin udržoval spojení s vnějším světem a dorozumíval se se svými důvěrníky. Ještě den předtím uveřejnil Grand Journal tyto řádky adresované svému soudnímu zpravodaji:

„Vážený pane,

v článku, který vyšel v těchto dnech, jste se o mně vyjádřil slovy, která nic nemůže ospravedlnit. Několik dní před začátkem svého procesu si od vás přijdu žádat zadostiučinění.

S úctou,

ARSÈNE LUPIN.“

Bylo to opravdu písmo Arsèna Lupina. Tedy posílal dopisy. Tedy je i dostával. Tedy bylo jisté, že chystá útěk, který tak drze ohlásil.

Situace se stávala nesnesitelnou. Po dohodě s vyšetřujícím soudcem se šéf Sûreté pan Dudouis osobně vypravil do Santé, aby řediteli věznice vyložil, jaká opatření je třeba přijmout. A hned po příchodu poslal do vězňovy cely dva ze svých lidí.

Nadzvedli každou dlaždici, rozebrali postel, udělali všechno, co se v takových případech obvykle dělá, a nakonec neobjevili nic. Už se chystali pátrání vzdát, když přiběhl dozorce a řekl jim:

„Zásuvka… podívejte se do zásuvky ve stole. Když jsem vešel, zdálo se mi, že ji zasouvá.“

Podívali se a Dieuzy zvolal:

„Přisámbohu, tentokrát ho máme, ptáčka.“

Folenfant ho zastavil.

„Stůj, chlapče, soupis udělá šéf.“

„Ale ten luxusní doutník…“

„Nech ten havana a pojďme to říct šéfovi.“

Za dvě minuty už pan Dudouis prohledával zásuvku. Našel v ní nejprve svazek novinových výstřižků od Argus de la Presse, které se týkaly Arsèna Lupina, potom váček na tabák, dýmku, tenký papír, takzvaný cibulový, a nakonec dvě knihy.

Podíval se na jejich názvy. Byl to Carlylův Kult hrdinů v anglickém vydání a půvabný elzevír v dobové vazbě, Epiktétova Rukověť v německém překladu, vydaná v Leidenu roku 1634. Prolistoval je a zjistil, že všechny strany jsou počárané, podtrhané a popsané poznámkami. Byly to smluvené znaky, nebo jen ty stopy, které prozrazují, jak vroucně má někdo knihu rád?

„Na to se podíváme podrobně,“ řekl pan Dudouis.

Prohlédl váček na tabák i dýmku. Potom uchopil onen pověstný doutník se zlatým prstencem:

„U čerta, náš přítel si žije,“ zvolal, „doutník Henri Clet!“

Mechanickým pohybem kuřáka si ho přiložil k uchu a stiskl, aby zapraskal. A vzápětí mu unikl výkřik. Doutník mu pod tlakem prstů změkl. Prohlédl si ho pozorněji a brzy rozeznal mezi tabákovými listy cosi bílého. Opatrně, pomocí špendlíku, z něj vytahoval svitek velmi tenkého papíru, sotva tlustší než párátko. Byl to lístek. Rozvinul ho a přečetl tato slova, napsaná drobným ženským písmem:

„Koš je na místě toho druhého. Osm z deseti je připraveno. Když zatlačíte vnější nohou, deska se zvedne shora dolů. Od dvanácté do šestnácté bude každý den čekat H-P. Ale kde? Odpovězte ihned. Buďte klidný, vaše přítelkyně nad vámi bdí.“

Pan Dudouis chvíli uvažoval a řekl:

„Je to dost jasné… koš… osm přihrádek… Od dvanácté do šestnácté, to jest od poledne do čtyř…“

„Ale to H-P, které bude čekat?“

„H-P tu zřejmě znamená automobil. H-P, horse power, neoznačuje se tak ve sportovní řeči síla motoru? Čtyřiadvacítka H-P je automobil, který má čtyřiadvacet koní.“

Vstal a zeptal se:

„Vězeň právě dojídal oběd?“