Tajemný cestující

Maurice Leblanc

TAJEMNÝ CESTUJÍCÍ

Den předtím jsem poslal svůj automobil do Rouenu po silnici. Měl jsem tam za ním přijet vlakem a odtud se vydat k přátelům, kteří bydlí na březích Seiny.

Jenže v Paříži, pár minut před odjezdem, vtrhlo do mého kupé sedm pánů. Pět z nich kouřilo. Ať je cesta rychlíkem jakkoli krátká, vyhlídka, že ji strávím v takové společnosti, mi byla nepříjemná, tím spíš, že vůz starého typu neměl boční chodbičku. Vzal jsem si tedy svrchník, noviny a jízdní řád a uchýlil jsem se do jednoho ze sousedních kupé.

Byla v něm dáma. Když mě spatřila, udělala mrzuté gesto, které mi neušlo, a naklonila se k pánovi na stupátku, zřejmě k manželovi, který ji doprovodil na nádraží. Pán si mě změřil a prohlídka skončila pravděpodobně v můj prospěch, neboť se s úsměvem potichu obrátil k manželce, tak, jak se uklidňuje vystrašené dítě. Usmála se i ona a hodila po mně přátelským pohledem, jako by náhle pochopila, že jsem jeden z těch galantních mužů, s nimiž může žena zůstat celé dvě hodiny zavřená v malé krabičce o šesti čtverečních stopách a nemusí se ničeho bát.

Manžel jí řekl:

„Nebudeš se na mě zlobit, má drahá, ale mám naléhavou schůzku a nemohu čekat.“

Něžně ji políbil a odešel. Manželka mu oknem posílala drobné nenápadné polibky a mávala kapesníkem.

Vtom se ozval hvizd píšťalky. Vlak se pohnul.

Přesně v té chvíli se navzdory protestům železničářů otevřely dveře a do našeho kupé vpadl muž. Moje spolucestující, která právě stála a ukládala si věci do síťky na zavazadla, zděšeně vykřikla a klesla na lavici.

Nejsem zbabělec, ani zdaleka, ale přiznávám, že takové vpády na poslední chvíli jsou vždycky nepříjemné. Vypadají podezřele, nepřirozeně. Musí za nimi něco být, jinak…

Vzhled příchozího a jeho chování však špatný dojem z jeho počinu spíše mírnily. Korektnost, téměř elegance, vkusná kravata, čisté rukavice, energická tvář… Ale kde jsem, u čerta, tu tvář už viděl? Neboť o tom nebylo pochyb, viděl jsem ji. Či přesněji, našel jsem v sobě ten druh vzpomínky, jaký zanechává podobizna, kterou člověk několikrát zahlédl, ale její originál nikdy nespatřil. A zároveň jsem cítil, jak marné je namáhat paměť, tak nezřetelná a mlhavá byla ta vzpomínka.

Když jsem však obrátil pozornost zpět k dámě, ohromila mě její bledost a rozrušená tvář. Hleděla na svého souseda (seděli na téže straně) s výrazem opravdové hrůzy a všiml jsem si, že se jedna její ruka, celá roztřesená, plíží k malé cestovní kabelce položené na lavici dvacet centimetrů od jejích kolen. Nakonec ji popadla a nervózně si ji přitiskla k sobě.

Naše pohledy se setkaly a v jejích očích jsem četl tolik neklidu a úzkosti, že jsem se neubránil a řekl jsem:

„Není vám špatně, madam?… Mám otevřít okno?“

Neodpověděla, jen bojácným posunkem ukázala na individuum. Usmál jsem se tak jako předtím její manžel, pokrčil jsem rameny a posunky jsem jí vysvětlil, že se nemá čeho bát, že jsem tu já a že ostatně ten pán vypadá docela neškodně.

V té chvíli se k nám obrátil, jednoho po druhém si nás změřil od hlavy k patě, potom se zase zabořil do svého kouta a už se nepohnul.

Nastalo ticho, ale dáma, jako by sebrala všechny síly k zoufalému činu, mi sotva srozumitelným hlasem řekla:

„Víte, že je v našem vlaku?“

„Kdo?“

„No on… on… ujišťuji vás.“

„Kdo on?“

„Arsène Lupin!“

Nespouštěla oči z cestujícího a slabiky toho znepokojivého jména vrhla spíš na něj než na mě.

Stáhl si klobouk na nos. Chtěl tak zakrýt rozpaky, nebo se prostě chystal spát?

Namítl jsem:

„Arsèna Lupina včera odsoudili v nepřítomnosti na dvacet let nucených prací. Je tedy málo pravděpodobné, že by se dnes dopustil takové neopatrnosti a ukázal se na veřejnosti. A kromě toho, neoznámily noviny, že se tuto zimu, po svém slavném útěku z věznice La Santé, zdržuje v Turecku?“