Královnin náhrdelník
Maurice Leblanc
KRÁLOVNIN NÁHRDELNÍK
Dvakrát či třikrát do roka, při významných slavnostech, jako byly plesy na rakouském velvyslanectví nebo večírky lady Billingstonové, si hraběnka de Dreux-Soubise kladla na bílá ramena „Královnin náhrdelník“.
Byl to skutečně ten slavný náhrdelník, legendární náhrdelník, který dvorní klenotníci Böhmer a Bassenge určili pro hraběnku Du Barry, který kardinál de Rohan-Soubise podle vlastního přesvědčení daroval Marii Antoinettě, francouzské královně, a který dobrodružka Jeanne de Valois, hraběnka de la Motte, jednoho večera v únoru 1785 rozebrala na kusy s pomocí svého manžela a jejich společníka Rétauxa de Villette.
Pravdu řečeno, pravá byla jen kostra. Rétaux de Villette si ji ponechal, zatímco pan de la Motte s manželkou rozhazovali na všechny strany surově vylámané kameny, ty obdivuhodné kameny, které Böhmer tak pečlivě vybíral. Později ji v Itálii prodal Gastonovi de Dreux-Soubise, synovci a dědici kardinála, kterého kardinál sám zachránil před zkázou při hlučném bankrotu rodu Rohan-Guéménée, a ten na památku svého strýce odkoupil těch několik diamantů, které ještě zůstaly v majetku anglického klenotníka Jefferyse, doplnil je jinými, mnohem méně cennými, ale stejně velkými, a podařilo se mu obnovit nádherný „náhrdelník en esclavage“ v podobě, v jaké vyšel z rukou Böhmera a Bassengea.
Na tento historický klenot byli Dreux-Soubisové téměř sto let hrdí. Ačkoli rozličné okolnosti značně zmenšily jejich majetek, raději omezili výdaje na domácnost, než by se vzdali vzácné královské relikvie. Zvláště nynějšímu hraběti na něm záleželo tak, jako člověku záleží na domě svých otců. Z opatrnosti si pronajal v bance Crédit Lyonnais schránku a uložil ho do ní. Odpoledne v den, kdy se jím chtěla ozdobit jeho žena, si pro něj chodíval sám a druhého dne ho sám nosíval zpět.
Toho večera měla hraběnka na recepci v Kastilském paláci opravdový úspěch a král Kristián, na jehož počest se slavnost konala, si povšiml její skvělé krásy. Drahokamy se jí řinuly kolem půvabné šíje. Tisíce fazet diamantů zářily a jiskřily ve světle lamp jako plameny. Zdálo se, že nikdo jiný než ona by nedokázal nést břemeno takového šperku s takovou lehkostí a vznešeností.
Byl to dvojnásobný triumf, který hrabě de Dreux hluboce vychutnal a k němuž si blahopřál, když se vrátili do ložnice svého starého paláce na předměstí Saint-Germain. Byl hrdý na svou ženu a snad stejně i na klenot, který čtyři pokolení zdobil jeho rod. A jeho žena z toho čerpala trochu dětinskou marnivost, která však byla pravým znakem její povýšenecké povahy.
Ne bez lítosti si sňala náhrdelník z ramen a podala ho manželovi, který si ho prohlížel s obdivem, jako by ho neznal. Potom ho vložil zpět do pouzdra z červené kůže s kardinálovým erbem a přešel do sousední komůrky, vlastně spíš jakési alkovny, kterou od ložnice úplně oddělili. Její jediný vchod byl u nohou jejich postele. Jako jindy ho ukryl na dost vysoké polici mezi krabicemi na klobouky a stohy prádla. Zavřel dveře a svlékl se.
Ráno vstal kolem deváté s úmyslem zajít před obědem do Crédit Lyonnais. Oblékl se, vypil šálek kávy a sešel do stájí. Tam vydal rozkazy. Jeden z koní mu dělal starosti. Dal ho před sebou na dvoře vodit krokem i klusem. Potom se vrátil k ženě.
Ta ještě neopustila ložnici a česala se s pomocí služky. Řekla mu:
– Vy odcházíte!
– Ano… na tu pochůzku…
– Ach! Opravdu… tak je to rozumnější…
Vešel do komůrky. Ale po několika sekundách se zeptal bez nejmenšího překvapení:
– Vzala jste ho, má drahá?
Odpověděla:
– Cože? Ale ne, nic jsem nevzala.
– Pohnula jste jím.
– Vůbec ne… ani jsem ty dveře neotevřela.