Srdcová sedma

Maurice Leblanc

SRDCOVÁ SEDMA

Nabízí se jedna otázka a často mi ji také kladli:

– Jak jsem poznal Arsèna Lupina?

Nikdo nepochybuje, že ho znám. Podrobnosti, které o tomto zarážejícím člověku shromažďuji, nevyvratitelná fakta, která předkládám, nové důkazy, které přináším, výklad, který podávám o některých jeho činech, z nichž bylo vidět jen vnější projevy, ale nikdo nepronikl k jejich tajným pohnutkám ani k neviditelnému mechanismu, to všechno dostatečně dokazuje, ne-li důvěrné přátelství, které by už sama Lupinova existence znemožňovala, tak alespoň přátelské styky a soustavné svěřování.

Ale jak jsem ho poznal? Odkud se mi dostalo té přízně, že jsem se stal jeho historiografem? Proč právě já, a ne někdo jiný?

Odpověď je jednoduchá: o této volbě rozhodla jedině náhoda, mé zásluhy s tím nemají nic společného. Náhoda mě postavila do jeho cesty. Náhodou jsem se zapletl do jednoho z jeho nejpodivnějších a nejtajemnějších dobrodružství a nakonec jsem se náhodou stal hercem v dramatu, jehož byl on obdivuhodným režisérem, v dramatu temném a složitém, nabitém tolika zvraty, že cítím jisté rozpaky ve chvíli, kdy se pouštím do jeho vyprávění.

První dějství se odehrává během oné pověstné noci z 22. na 23. června, o níž se tolik mluvilo. A pokud jde o mne, řekněme si to hned, své dost nenormální chování při té příležitosti přičítám velmi zvláštnímu duševnímu rozpoložení, v jakém jsem se vracel domů. Večeřeli jsme v přátelské společnosti v restauraci La Cascade a celý večer, zatímco jsme kouřili a cikánská kapela hrála melancholické valčíky, jsme mluvili jen o zločinech a krádežích, o strašných a temných úkladech. To je vždy špatná příprava na spánek.

Saint-Martinovi odjeli automobilem. Jean Daspry, ten okouzlující a bezstarostný Daspry, který měl za šest měsíců tak tragicky zahynout na marocké hranici, Jean Daspry a já jsme se vraceli pěšky temnou a teplou nocí. Když jsme došli před vilku v Neuilly na Boulevard Maillot, kde jsem už rok bydlel, řekl mi:

– Vy nikdy nemíváte strach?

– Co vás to napadá!

– Nu, tahle vilka je tak odlehlá! Žádní sousedé… pusté pozemky… Opravdu, nejsem zbabělec, a přece…

– Nu, vy jste mi ale veselý společník!

– Ach, říkám to jen tak, jako bych řekl cokoli jiného. Saint-Martinovi na mě zapůsobili těmi svými historkami o loupežnících.

Stiskl mi ruku a vzdálil se. Vytáhl jsem klíč a otevřel jsem.

– No prosím, zamumlal jsem si, Antoine mi zapomněl zapálit svíčku.

A najednou jsem si vzpomněl: Antoine tu není, dal jsem mu volno.

Tma a ticho mi byly hned nepříjemné. Potmě jsem tápal rukama a co nejrychleji jsem vyšel nahoru do svého pokoje a hned jsem, proti svému zvyku, otočil klíčem a zasunul závoru.

Plamen svíčky mi vrátil chladnokrevnost. Přesto jsem však nezapomněl vytáhnout z pouzdra revolver, velký dalekonosný revolver, a položit ho vedle postele. Tato opatrnost mě uklidnila nadobro. Lehl jsem si a jako obyčejně jsem si před usnutím vzal z nočního stolku knihu, která mě tam každý večer čekala.

Byl jsem velmi překvapen. Místo nože na papír, kterým jsem si ji předešlého večera založil, tam byla obálka zapečetěná pěti pečetěmi z červeného vosku. Rychle jsem ji popadl. Bylo na ní mé jméno a příjmení a za nimi poznámka „Naléhavé“.

Dopis! Dopis na mé jméno! Kdo ho sem mohl položit? Trochu nervózně jsem roztrhl obálku a četl jsem:

„Od chvíle, kdy otevřete tento dopis, ať se stane cokoli, ať uslyšíte cokoli, už se nehýbejte, neudělejte ani pohyb, nevykřikněte. Jinak jste ztracen.“

Ani já nejsem zbabělec a stejně dobře jako kdokoli jiný dokážu obstát tváří v tvář skutečnému nebezpečí nebo se usmát nad vybájenými hrozbami, jichž se děsí naše obrazotvornost. Ale, opakuji, byl jsem v nenormálním duševním rozpoložení, snáze ovlivnitelný, s nervy napjatými k prasknutí. A konečně, nebylo v tom všem cosi znepokojivého a nevysvětlitelného, co by otřáslo duší i toho nejneohroženějšího?