Trezor paní Imbertové

Maurice Leblanc

TREZOR PANÍ IMBERTOVÉ

Ve tři hodiny ráno stálo před jednou z malířských vil, které tvoří jedinou stranu bulváru Berthier, ještě půl tuctu kočárů. Dveře vily se otevřely. Vyšla skupinka hostů, pánové i dámy. Čtyři kočáry odjely napravo i nalevo a na bulváru zůstali jen dva pánové. Rozloučili se na rohu ulice de Courcelles, kde jeden z nich bydlel. Druhý se rozhodl, že se vrátí pěšky až k Porte Maillot.

Přešel tedy přes avenue de Villiers a pokračoval po chodníku naproti hradbám. V tu krásnou zimní noc, čistou a studenou, byla radost kráčet. Dobře se dýchalo. Kroky se ozývaly vesele.

Po několika minutách však měl nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. A skutečně, když se otočil, spatřil stín muže, který se plížil mezi stromy. Nebyl bojácný. Přesto však zrychlil krok, aby se co nejdříve dostal k mýtnici Ternes. Muž se však rozběhl. Dost znepokojen usoudil, že bude rozumnější postavit se mu čelem a vytáhnout z kapsy revolver.

Nestihl to. Muž se na něho prudce vrhl a na opuštěném bulváru se okamžitě strhl zápas, zápas tělo na tělo, v němž hned pocítil, že je v nevýhodě. Volal o pomoc, bránil se, ale protivník ho povalil na hromadu štěrku, sevřel mu hrdlo a ucpal mu ústa kapesníkem, který mu vrážel mezi zuby. Oči se mu zavřely, v uších mu zahučelo a už-už ztrácel vědomí, když se sevření náhle uvolnilo a muž, který ho dusil vlastní vahou, se zvedl, aby se teď sám bránil proti nečekanému útoku.

Úder holí do zápěstí, kopanec do kotníku… muž dvakrát zavrčel bolestí a kulhaje a kleje utekl.

Nově příchozí se ho ani nenamáhal pronásledovat, sklonil se a řekl:

„Jste raněn, pane?“

Raněn nebyl, ale byl pořádně omráčen a nedokázal se udržet na nohou. Naštěstí přiběhl jeden z mýtných, kterého přivolal křik. Zavolali drožku. Pán do ní nastoupil v doprovodu svého zachránce a odvezli ho do jeho paláce na avenue de la Grande-Armée.

Přede dveřmi, už zcela zotavený, se rozplýval v díkůvzdáních.

„Vděčím vám za život, pane, a věřte mi, že na to nezapomenu. Nechci teď vylekat manželku, ale záleží mi na tom, aby vám ještě dnes sama vyjádřila všechnu mou vděčnost.“

Pozval ho na oběd a řekl mu své jméno: Ludovic Imbert. A dodal:

„Smím vědět, s kým mám tu čest…“

„Ale ovšem,“ odvětil druhý.

A představil se:

„Arsène Lupin.“

* * *

Arsène Lupin tehdy ještě neměl tu slávu, kterou mu vynesly Cahornův případ, útěk z věznice Santé a tolik jiných hlučných kousků. Nejmenoval se dokonce ani Arsène Lupin. Toto jméno, jemuž budoucnost chystala takový lesk, bylo vymyšleno zvlášť k označení zachránce pana Imberta a lze říci, že právě v tomto případě přijal křest ohněm. Připraven k boji, to je pravda, vyzbrojen od hlavy k patě, ale bez prostředků, bez autority, kterou dává úspěch, byl Arsène Lupin pouhým učněm řemesla, v němž se měl brzy stát mistrem.

Jaké zachvění radosti jím proto proběhlo, když se ráno probudil a vzpomněl si na noční pozvání! Konečně se blížil k cíli! Konečně se pouštěl do díla hodného svých sil a svého talentu! Miliony Imbertových, jaká nádherná kořist pro takovou chuť, jakou měl on!

Oblékl se zvlášť pro tu příležitost: obnošený redingot, odřené kalhoty, hedvábný cylindr už trochu vybledlý do červena, roztřepené manžety a límce, všechno velmi čisté, ale zavánějící bídou. Místo kravaty černá stužka sepnutá diamantem z ořechu s překvapením. A takto vystrojen sešel dolů po schodech z bytu, který obýval na Montmartru. Ve třetím patře se ani nezastavil, jen zaklepal hlavicí hole na zavřené dveře. Venku zamířil na vnější bulváry. Právě jela tramvaj. Nastoupil a člověk, který kráčel za ním, nájemník ze třetího patra, si sedl vedle něho.

Po chvíli mu ten člověk řekl: