Černá perla

Maurice Leblanc

ČERNÁ PERLA

Prudké zazvonění probudilo domovnici z domu číslo 9 na avenue Hoche. Zatáhla za šňůru a zabručela:

„Myslela jsem, že už jsou všichni doma. Jsou nejméně tři hodiny!“

Manžel zamumlal:

„To bude asi k panu doktorovi.“

A skutečně, kdosi se zeptal:

„Doktor Harel… které patro?“

„Třetí vlevo. Ale pan doktor v noci nikoho nepřijímá.“

„Nu, bude muset.“

Pán vešel do vestibulu, vystoupil o patro, o dvě, a na odpočívadle před bytem doktora Harela se ani nezastavil. Pokračoval až do pátého patra. Tam vyzkoušel dva klíče. Jeden otevřel zámek, druhý bezpečnostní zástrčku.

„Výborně,“ zamumlal, „to nám práci značně usnadní. Ale než se do něčeho pustíme, pojistěme si ústup. Podívejme se… stihl jsem už, logicky vzato, zazvonit u doktora a nechat se jím vyhodit? Ještě ne… trochu trpělivosti…“

Asi deset minut nato sešel dolů, zaklepal na sklo vrátnice a hromoval přitom na doktora. Otevřeli mu a on za sebou třískl vraty. Vrata se však nezavřela, protože šikovně vsunul kousek železa do otvoru v zárubni, aby závora nemohla zapadnout.

Vrátil se tedy dovnitř, potichu, bez vědomí domovníků. Kdyby došlo k poplachu, ústup měl zajištěný.

Klidně znovu vystoupil do pátého patra. V předsíni si při světle elektrické svítilny odložil svrchník a klobouk na jednu ze židlí, sedl si na druhou a natáhl si na boty tlusté plstěné papuče.

„Uf! A je to… A jak snadno! Opravdu mi nejde do hlavy, proč si všichni nezvolí pohodlné lupičské řemeslo. Při troše šikovnosti a rozvahy není krásnějšího. Řemeslo, při kterém člověk nemá nic na práci… řemeslo pro otce rodiny… Až příliš pohodlné… už to začíná být nudné.“

Rozložil podrobný plán bytu.

„Nejprve se zorientujme. Tady vidím obdélník předsíně, v níž stojím. Do ulice salon, budoár a jídelna. Tam nemá smysl ztrácet čas, hraběnka má prý ubohý vkus… ani jedna cenná drobnost!… Tedy rovnou k věci… Aha, tady je nákres chodby, chodby, která vede do ložnic. Po třech metrech bych měl narazit na dveře šatny, která je spojená s hraběnčinou ložnicí.“

Složil plán, zhasl svítilnu a vykročil chodbou, přičemž počítal:

„Metr… dva metry… tři metry… Tady jsou dveře… Bože můj, jak to všechno pěkně do sebe zapadá! Od ložnice mě dělí obyčejná zástrčka, malá zástrčka, a navíc vím, že ta zástrčka je metr čtyřicet tři od podlahy… Takže stačí udělat kolem ní malý zářez a budeme mít od ní pokoj…“

Vytáhl z kapsy potřebné nástroje, vtom mu však něco přišlo na mysl.

„A co když ta zástrčka náhodou ani není zasunutá? Zkusme to… Vždyť to nic nestojí!“

Otočil knoflíkem na dveřích. Dveře se otevřely.

„Lupine, starý příteli, štěstí ti rozhodně přeje. Co ještě potřebuješ? Znáš rozložení místností, kde budeš pracovat. Víš, kam hraběnka schovává černou perlu… Aby tedy černá perla byla tvoje, stačí prostě být tišší než ticho, neviditelnější než noc.“

Arsènu Lupinovi trvalo dobrou půlhodinu, než otevřel druhé dveře, prosklené dveře vedoucí do ložnice. Dělal to však tak opatrně, že ani kdyby hraběnka nespala, žádné podezřelé vrzání by ji nemohlo znepokojit.

Podle plánu stačilo držet se obrysu lenošky. Ta ho měla dovést ke křeslu a potom ke stolku u postele. Na stolku ležela krabice s dopisním papírem a v té krabici, docela obyčejně, černá perla.

Lehl si na koberec a plazil se podél lenošky. Na jejím konci se však zastavil, aby utišil tlukot srdce. Ačkoli ho nezmáhal žádný strach, nedokázal přemoci tu nervózní úzkost, kterou člověk pociťuje v příliš velkém tichu. A divil se tomu, vždyť koneckonců prožil bez pohnutí i slavnostnější chvíle. Nic mu nehrozilo. Proč mu tedy srdce bilo jako splašený zvon? Působila na něj snad tak ta spící žena, ten život tak blízko jeho vlastního?