Tajemství pod Kráľovou hoľou

Deno Papio

Samko a Natálka

Tajemství pod Kráľovou hoľou

Deno Papio

Kapitola 1 – Modrá značka

Ráno v Telgártu

Samko se probudil dřív než kohout. To bylo snadné, protože babička Eva žádného kohouta neměla, jen psa Dinga. Dingo spal v předsíni na starém kabátě, a když Samko procházel kolem, otevřel jedno oko, dvakrát plácl ocasem o podlahu a spal dál. Dingo byl příliš rozumný na to, aby vstával před snídaní.

Vylezl na kuchyňský stůl – v ponožkách, aby babička neslyšela – a podíval se z okna na horní konec vesnice. Tam, nad střechami a nad loukami, ležela Kráľova hoľa. Byla velká a zelená a nahoře úplně holá, jako hřbet obrovského spícího zvířete. Na samém temeni se v ranním slunci blyštěl vysílač jako jehla zapíchnutá do polštáře.

„Dnes," zašeptal Samko. „Dnes tam jdeme."

„Slez z toho stolu," ozvalo se za jeho zády.

Natálka stála ve dveřích. Bylo jí dvanáct, o dva roky víc než jejímu bratranci Samkovi, a byla už oblečená – ne v pyžamu, ne v tričku na snídani, ale v turistických kalhotách, v pohorkách zašněrovaných až nahoru a s vlasy staženými do copu, aby jí nešly do očí. V ruce držela sešit. Vypadala, jako by nevstala z postele, ale z plánu.

Samko na ni vyjeveně pohlédl. „Ty už víš, že jdeme?" zeptal se a slezl ze stolu.

„Protože jsi o tom mluvil včera u večeře, při čištění zubů, po zhasnutí a potom ještě jednou přes zeď, když jsem už spala." Otevřela sešit. „Překreslila jsem si mapu z babiččiny. Modrá, žlutá a zelená. Z Telgártu vedou tři."

„Která je nejkratší?"

„To není správná otázka," řekla Natálka. „Správná otázka je, která je nejbezpečnější."

Samko obrátil oči v sloup tak, že je skoro nedokázal vrátit.

Byl to jejich první den u babičky bez rodičů. Ne první den u babičky – v Telgártu byli každé léto, a vždycky spolu, protože babička Eva byla babičkou obou: Natálčina máma a Samkova máma byly sestry, a tak byli Natálka se Samkem sestřenice a bratranec, což je podle Samka „skoro jako sourozenci, jen se nemusíme dělit o pokoj". Ale poprvé v neděli večer nasedly obě mámy do auta, zamávaly z oken a odjely. Na celý týden. Natálčina máma při loučení objala Natálku o něco déle než obyčejně a řekla jí do ucha: „Dávej na něj pozor." A Samkova máma poplácala Samka po rameni a řekla mu: „Dávej na ni pozor." Oba si to samozřejmě hned řekli – a potom se celý večer hádali, kdo na koho má vlastně dávat pozor.

„Já mám dávat pozor na tebe."

„Ne, já na tebe."

„Tobě je deset."

„Ty jsi holka."

„Já jsem starší. A jsem tu častěji, znám to tady."

„Já taky!"

„To s tím vůbec nesouvisí a víš to."

Babička to poslouchala z kuchyně, usmívala se do buchet a neřekla nic.

Babiččina nejkrásnější cesta

U snídaně to Samko nevydržel.

„Babi, můžeme jít na holi? Dnes? Sami?"

Babička Eva nechala lžičku v hrnku a chvíli si je prohlížela. Měla šedé oči, které viděly všechno, i to, co jste měli schované v kapse. Potom se podívala z okna, na tu zelenou horu, na oblohu bez jediného mráčku, a řekla:

„Hora učí líp než škola." Vstala a ze skříně vytáhla starou turistickou mapu, tak často skládanou, že v ohybech byla už průhledná. Rozprostřela ji na stůl mezi talíře. „Ale nepůjdete kudykoli. Půjdete po nejkrásnější cestě. Tudy."

Prst s hlínou pod nehtem – babička ráno jako vždy nejdřív okopávala zahradu – se položil na modrou čáru, která začínala rovnou za vesnicí.

„Modrá. Přes Martalúzku."

„Marta – co?" zeptal se Samko.

„Martalúzka. To je hřebínek. Nejdřív půjdete přes louky nad vesnicí, tam se nedá ztratit, vidíte holi před sebou. Potom vejdete do lesa. V lese jsou modré značky na stromech, každých pár desítek kroků jedna, vždycky uvidíte tu další, než opustíte tu předchozí. A z lesa vyjdete na hřebínek a tam jsou skály."

„Jaké skály?" Samko se naklonil nad mapu, ačkoli na ní žádné skály nebyly.

Babička se usmála. Tohle byla její oblíbená část.

„První je Spící pes. Dlouhá skála, hlavu má položenou na tlapách. Toho uvidíte, jen co vyjdete z lesa, a když ho vidíte, víte, že jdete správně. Potom Tři sestry – tři věžičky vedle sebe, prostřední nejvyšší, ta se vždycky chtěla vdát první. Potom Kamenná vrata, dvě skály tak blízko u sebe, že mezi nimi projde jen jeden člověk najednou, a ještě musí vydechnout. A potom Bralo."

„Co je Bralo?"

„Velká šedá stěna. Ta vám zahradí cestu. Obejdete ji zprava. Vlevo je jen trní a rokle, tam nechoďte. Za Bralem je už kleč, potom hole, a potom jste nahoře a vidíte Tatry."

Natálka psala. Spící pes – Tři sestry – Kamenná vrata – Bralo (zprava!).

„A ty skály," řekl Samko, „proč se tak jmenují?"

„Protože jsem je tak pojmenovala, když mi bylo tolik jako tobě." Babička složila mapu. „A protože to kdysi byli strážci."

„Strážci čeho?"

„Toho, co je pod holí."

Samko přestal žvýkat. „A co je pod holí?"

Babička se podívala na jeho talíř. „Buchty. Dojíš?"

Pravidla byla tři a babička je řekla tak, že je oba museli zopakovat.

„Za prvé: modrá značka. Vždycky modrá. Když nevidíte modrou, zastavíte se a hledáte, dokud ji neuvidíte. Za druhé: do čtyř jste doma. Podíváte se na hodinky, až budete nahoře, a od chvíle, kdy ukazují jednu, jdete dolů. Za třetí: když začne foukat tak, že vám to bere čepici – vracíte se. Hole nikam neuteče. Bude tam i zítra."

„Modrá, čtvrtá, čepice," řekl Samko.

„Modrá značka, do čtyř doma, při větru zpátky," řekla Natálka.

„Dobře." Babička je pohladila po hlavách, jednoho i druhého, a otočila se ke sporáku, aby neviděli, že se jí trochu zaleskly oči. Vlastně to viděli oba, ale nic neřekli.

Balení

Balení trvalo déle, než mělo, a to proto, že Natálka měla seznam a Samko ne.

„Láhev s vodou," četla Natálka. „Pláštěnka. Sešit s mapou. Tužka." Tužku měla přivázanou na šňůrce k sešitu, aby se jí neztratila. „Kompas."

Kompas byl babiččin, starý, s mosazným víčkem, a ručička se v něm tak dlouho kývala, než se ustálila, že Samko vždycky ztratil trpělivost dřív než ona.

„Telefon," pokračovala Natálka. „Jeden, pro oba. Já ho mám v přední kapse. Nabitý na sto procent."

„Čelovka," ohlásil Samko a nasadil si ji na hlavu, ačkoli bylo ráno a slunce svítilo do pokoje. Dostal ji k narozeninám a ještě ji nikdy pořádně nepoužil, protože doma v paneláku se v noci nikam nechodí. „Nožík od dědy. Medvídci."

„Gumoví medvídci nejsou výbava."

„Jsou, když je máš."

„A co je tohle?" Natálka vytáhla z jeho batohu smotané švihadlo.

„Švihadlo."

„K čemu ti bude v horách švihadlo?"

„Nevím," řekl Samko upřímně. „Ale může se hodit."

Natálka se na něj dívala tak, jak se dívala na všechno, co nedávalo smysl, ale nakonec ho strčila zpátky. Byla totiž rozumná a rozumní lidé vědí, že hádka o švihadlo trvá déle, než je švihadlo těžké.

Babička jim do batohů nacpala buchty. Šest. A potom, když už měli batohy na zádech, ještě jednu navíc, zabalenou do papíru, „kdybyste potkali někoho hladového".

„Koho bychom na holi potkali?" zeptal se Samko.

„Nikdy nevíš," řekla babička.

Dingo stál u dveří, když odcházeli, a tvářil se, že jde s nimi. Byl to malý pejsek, pouliční směs, barvou jako liška, s huňatým ocasem, s jedním uchem nahoře a druhým dole a s výrazem, který říkal, že všemu rozumí.

„Ty zůstaneš," řekla babička.

Dingo si sedl. Rozuměl každému slovu, to všichni věděli – a právě proto poslouchal jen ta, která se mu hodila. Tohle se mu nehodilo, ale sedl si, protože babička to řekla tím hlasem, se kterým se nehádalo.

„Na holi s vámi nemůže," řekla babička dětem. „Šel by za první srnou a viděli byste ho za týden."

Když se Samko na konci ulice ohlédl, Dingo seděl pořád ve dveřích a díval se za nimi. Samko měl pocit, že si to pamatuje. Že si to bude pamatovat dlouho.

Louky

První hodina byla nádherná a Natálka byla skoro nervózní z toho, jak byla nádherná.

Cesta stoupala od posledních domů vesnice přes louky, vysoké trávy plné zvonků a květin, o kterých Natálka věděla, jak se jmenují, a Samko ne. Vpředu, pořád vpředu, ležela hole a byla tak blízko a tak zřetelná, že se zdálo, že se dá dojít nahoru za půl hodiny. Nedalo. Ale to je na horách vždycky tak.

Samko šel první. Vždycky šel první. Vybíhal dopředu, zastavil se, otočil, počkal, až Natálka došla, a hned zase vyběhl.

„Takhle se unavíš dřív, než vejdeme do lesa," řekla mu.

„Neunavím."

„Unavíš."

„Tak mě budeš muset nést."

„Nechám tě tam."

„Nenecháš."

To byla pravda a oba to věděli.

První modrá značka byla na dřevěném sloupku na okraji louky – dva bílé proužky a mezi nimi modrý. Samko ji objevil a ohlásil ji tak nahlas, jako by objevil Ameriku. Natálka si ji zapsala do sešitu – „značka 1, sloupek, kraj louky" – a nakreslila k ní malý čtvereček.

„Proč si to píšeš?"

„Abychom věděli, kudy jsme šli."

„Vždyť to víme. Šli jsme odtamtud." Samko ukázal palcem za sebe, na vesnici.

„Teď to víme. Za tři hodiny nemusíme."

Samko se zasmál. Natálka ne.

Les

Les je přijal chladem. Po slunečných loukách to bylo, jako by někdo otevřel dveře do sklepa – vlhký vzduch, vůně jehličí a mechu, a šero, ve kterém se oči musely nejdřív rozkoukat. Cesta se zúžila na pěšinku mezi smrky a modré značky se přesunuly ze sloupků na kmeny. Babička měla pravdu: každá byla přesně tam, kde už bylo třeba, aby byla. Než jedna zmizela za zády, druhá se objevila vpředu.

Samko je počítal nahlas. Natálka je zapisovala. Sedm, osm, devět.

U desáté Samko snědl první buchtu. U dvanácté druhou.

„Máme jich šest," řekla Natálka. „Sedm s tou navíc. A ta navíc není naše."

„Já vím," řekl Samko s plnou pusou. „Tu si nechávám. Pro toho hladového."

U čtrnácté značky se cesta zlomila doprava, stoupala prudčeji a Samko poprvé zpomalil. Neřekl nic – jen dýchal hlasitěji a tvářil se, že za to může cestička, ne on. U patnácté se mu zdálo, že je les nějak světlejší. A u šestnácté...

U šestnácté nebylo nic.

Kalamita

Ne, nebylo to nic. Bylo to něco, jen to nebyla cesta.

Les před nimi ležel. Nestál – ležel. Obrovské smrky, které ještě před rokem byly vyšší než babiččin dům, teď ležely křížem krážem jeden přes druhý jako obří zápalky vysypané z krabičky. Některé byly vytržené i s kořeny a kořeny trčely do vzduchu jako velké hnědé talíře, vyšší než Samko, se zemí a kameny, které ještě pořád držely v drápech. Jiné byly zlomené v polovině a z pahýlů trčely bílé třísky. Mezi nimi rostlo maliní, vysoké, zelené, a všude ležely větve a suché jehličí.

„Kalamita," řekla Natálka potichu. „Vítr. Babička o tom mluvila minulé léto. Ale říkala, že to už vyčistili."

„Nevyčistili," řekl Samko.

Stáli na okraji toho lesa, který ležel, a hledali modrou značku. Šestnáctá by měla být někde tady. Na stromě. Jenže stromy tu byly všude – ležely, byly otočené vzhůru nohama, spodkem nahoru, větvemi dolů, a když byla nějaká značka na některém z nich, byla teď zespodu nebo bokem nebo dvacet metrů od místa, kde ten strom kdysi stál.

„Tam," ukázal Samko. Na kmeni, který ležel šikmo přes jiný kmen, byl kus modré.

Přelezli k němu – Samko přes kmen, Natálka kolem – a byla to opravdu značka. Modrá mezi dvěma bílými. Jenže ukazovala nahoru. Do nebe.

„Když strom spadl, otočil se," řekla Natálka. „Takže tahle značka je... někde na cestě, jen nevíme, kde na ní."

Hledali další. Samko lezl přes kmeny a přeskakoval maliní a našel jednu na pařezu – ale pařez byl uříznutý a odtažený stranou, ležel u hromady jiných pařezů, jako by je někdo připravil na odvoz a potom na něj zapomněl. Natálka našla další na kořenovém talíři, hlavou dolů, a jednu na kmeni, který byl tak zarostlý malinami, že ji uviděla, až když se jí Samko zeptal, proč tam stojí.

Žádná z nich neukazovala směr. Byly to jen modré skvrny rozsypané po lese, který ležel.

„Vracíme se," řekla Natálka.

„Cože?"

„Pravidlo jedna. Když nevidíme modrou, zastavíme se a hledáme, dokud ji neuvidíme. Viděli jsme čtyři a žádná nám nic neřekla. Vracíme se k patnácté a jdeme domů."

„Ale hole je tam!" Samko ukázal nahoru, přes kalamitu, kde mezi vyvrácenými korunami prosvítalo nebe a za ním, pořád ještě, zelený hřbet. „Vidíme ji! Nemůžeme se ztratit, když vidíme, kam jdeme!"

„Vidíme holi. Nevidíme cestu."

„Cesta je tam, kde se jde nahoru."

„Cesta je tam, kde je modrá."

Chvíli se na sebe dívali. Samko měl ruce v bok. Natálka měla v ruce sešit. Nad nimi zaskřehotala sojka, jako by se smála.

A potom Samko řekl to, co říkal vždycky, když chtěl něco, co Natálka nechtěla.

„Pojďme se aspoň podívat."

Pěšinka

Ne, nešli přes kalamitu. Na tom Natálka trvala a Samko, když se pokusil přelézt třetí kmen a spadl do malin a poškrábal si obě ruce, uznal, že přes kalamitu se nedá jít ani s nejlepší vůlí.

Ale kalamita nebyla všude. Na jejím pravém okraji, tam, kde se vyvrácený les setkával s tím, který ještě stál, byla pěšinka.

Nebyla široká. Nebyla vyšlapaná tak, jako byla cesta, po které sem přišli. Byla to jen čára v mechu a jehličí, taková, po které někdo chodil, ale ne často, nebo ne mnoho lidí, nebo ne lidé.

„Turistická?" zeptal se Samko.

Natálka si dřepla. Prohlížela si mech. „Nevím. Možná. Nebo ji vyšlapala zvířata. Srny chodí tudy, kudy je to nejsnazší, stejně jako my."

„Ale jde nahoru."

„Jde nahoru."

„A obchází kalamitu."

„Obchází kalamitu."

Natálka se podívala na kompas. Ručička se kývala, kývala, a nakonec se ustálila. Pěšinka vedla na sever. Hole byla na severu. To sedělo. Podívala se na hodinky. Bylo půl jedenácté. Měli čas. Otevřela sešit a nakreslila kalamitu jako velkou hnědou skvrnu a pěšinku jako tečkovanou čáru kolem ní, a k ní napsala: „?"

„Jdeme," řekla. „Ale jestli do půl hodiny neuvidíme Spícího psa, vracíme se. Bez diskuse."

„Bez diskuse," souhlasil Samko a už byl pět metrů před ní.

Spícího psa uviděli za dvacet minut.

Samko ho uviděl první, ale Natálka ho poznala první. Les se nad nimi rozestoupil, stromy byly nižší a řidší, mezi nimi rostl jalovec a travnaté kopce, a na nejbližším z nich ležela dlouhá šedá skála. Přední část byla vyšší a kulatá, zadní dlouhá a nižší, a opravdu – když jste chtěli – vypadala jako pes, který si položil hlavu na tlapy a spí.

„Spící pes!" vykřikl Samko a hned se rozběhl nahoru.

„Pssst," řekla Natálka automaticky, a potom se zasmála sama sobě. Skála se neprobudí. Ale bylo v tom něco – v tom tichu na hřebínku, v tom, jak pes ležel, jako by je opravdu hlídal – že se jí nechtělo křičet.

Do sešitu napsala: „Spící pes ✓". A pod to, menším písmem: „Jdeme správně."

Nebyli na modré značce. To věděla. Ale byli na babiččině cestě, viděli babiččinu skálu, hole byla nahoře a oni šli nahoru. To bylo dost. Muselo to být dost.

Tři sestry našli o deset minut později – tři věžičky, prostřední nejvyšší, ta, která se chtěla vdát první. Samko na ni chtěl vylézt a Natálka mu to zakázala a Samko na ni vylezl do poloviny, dokud se Natálka nedívala, a slezl, když se dívala. Kamennými vraty prošli jeden po druhém, a opravdu, Natálka musela vydechnout, a Samko, ačkoli byl menší, vydechl také, jen pro jistotu, a pro ten pocit.

Pěšinka za Kamennými vraty byla pořád stejně úzká, pořád stejně tichá. Nikde nebyla žádná modrá. Ale byla tu tráva, kamení, kleč začínala tmavnout na svahu před nimi a nad tím vším, jako vždycky, hole.

A potom bylo Bralo.

Bralo a zajíček

Babička ráno řekla „velká šedá stěna" a Natálka si představila něco jako zeď. Tohle nebyla zeď. Tohle byla strana hory, která se rozhodla, že už nebude hora, ale skála – šedá, mokrá, s pásy žlutého lišejníku a puklinami, ze kterých rostla tráva. Vyšší než babiččin dům. Vyšší než panelák. Pěšinka se před ní zastavila, jako by si i ona řekla: „No, a co teď?"

„Zprava," řekla Natálka. „Babička říkala zprava. Vlevo je trní a rokle."

Vlevo bylo opravdu trní. Viděli ho odsud – keře tak husté a tak trnité, že ani Samko neřekl „pojďme se podívat". Zprava byl svah, strmý, kamenitý, s ostrůvky trávy a borůvek, a když se po něm šlo pomalu a při stěně, dalo se.

Šli pomalu a při stěně. Samko vpředu, Natálka za ním. Kameny se pod nohama hýbaly. Stěna byla studená, když se jí dotkli, a Samko se jí dotýkal celou dobu, jednou rukou, jako by se držel obrovského spícího zvířete.

Byli asi v polovině, když přes pěšinku – rovnou před Samkem, tak blízko, že se mu skoro otřel o botu – přeskočil zajíc.

Samko se zastavil tak prudce, že do něj Natálka narazila.

„Co je?"

„Zajíc."

„No a? Zajíci tady..."

„Růžový."

Natálka se podívala přes jeho rameno. A zajíc – protože to byl opravdu zajíc, s dlouhýma ušima a dlouhýma zadníma nohama a tím typickým zaječím způsobem, jak sedí, když se rozhoduje – seděl tři metry před nimi na kameni a byl růžový.

Ne trochu růžový. Ne „hnědý, ale v tomhle světle". Růžový jako jahodová zmrzlina. Růžový jako Natálčina první školní taška, kterou nenáviděla. Růžový celý, od čumáku po ocásek, jen oči měl tmavé a lesklé a díval se jimi na ně.

Nedíval se vystrašeně. To bylo to nejpodivnější. Zajíci se dívají vystrašeně vždycky, i když se nic neděje, i když spí. Tenhle se díval, jako by... čekal.

„Natálko," zašeptal Samko, „ty to vidíš?"

„Vidím."

„I tu růžovou?"

„I tu růžovou."

„Tak to není moje hlava."

„Ne, to není tvoje hlava."

Zajíc zahýbal ušima. Jednou doleva, jednou doprava. Potom se otočil, třemi skoky přeskočil svah a skočil rovnou do stěny.

Do stěny. Do Brala. Do šedé skály, která byla vyšší než panelák. Ne na ni – do ní. Jeden skok byl ve vzduchu, další měl být na skále, a nebyl nikde.

Samko a Natálka stáli. Kameny se jim pod nohama přestaly hýbat, protože se přestali hýbat oni.

„Zmizel," řekl Samko.

„Zajíci nemizí."

„Tenhle zmizel."

„Zajíci nemizí a nejsou růžoví," řekla Natálka, a řekla to tím hlasem, kterým mluvila, když se bála – ne tmy, ne zvířat, ale toho, že něco nedávalo smysl. Když se Natálka bála, začala vyjmenovávat, co ví najisto. „Jsme na hřebínku Martalúzka. Tohle je Bralo. Obcházíme ho zprava. Hole je nahoře. Je jedenáct třicet pět."

„A zajíc zmizel ve skále," dodal Samko.

Natálka nic neřekla.

„Pojďme se podívat," řekl Samko.

A tentokrát – poprvé za celý den, možná poprvé za celý život – Natálka neřekla „počkej". Zavřela sešit, zastrčila tužku a řekla:

„Dobře."

Štěrbina

Místo, kde zajíc zmizel, bylo snadné najít a těžké pochopit. Byla to obyčejná stěna. Šedá, studená, s lišejníkem. Samko po ní přejel dlaněmi zleva doprava, shora dolů, jako by hledal tajné tlačítko – a nic. Skála.