Neviditelný vězeň

Maurice Leblanc

Neviditelný vězeň

Jednoho dne kolem čtvrté, když se už smrákalo, vracel se sedlák Goussot se čtyřmi syny z celodenního honu. Všech pět bylo statných chlapů s dlouhými údy, širokou hrudí a tvářemi ošlehanými sluncem a větrem. A všech pět mělo na mohutném krku a ramenou nasazenou stejnou malou hlavu s nízkým čelem, tenkými rty, zahnutým nosem a tvrdým, odpudivým výrazem. Celé okolí se jich bálo a nemělo je v lásce. Byla to lakomá, prohnaná rodina. Na jejich slovo se nedalo spolehnout.

Když došel ke staré hradební zdi, která obepínala panství Héberville, sedlák otevřel úzká masivní dvířka. Jakmile synové prošli, vložil si velký klíč zpátky do kapsy. Potom kráčel za nimi po pěšině přes sady. Tu a tam stály velké stromy, obrané podzimními větry, a skupinky borovic, poslední pozůstatky starého parku, na němž teď stál Goussotův statek.

Jeden ze synů řekl:

„Doufám, že máma už přiložila pár polen.“

„Z komína se kouří,“ řekl otec.

Na konci trávníku se ukázaly hospodářské budovy a obytný dům a nad nimi vesnický kostel, jehož věž jako by propichovala mraky vlekoucí se po obloze.

„Všechny pušky vybité?“ zeptal se starý Goussot.

„Moje ne,“ řekl nejstarší. „Vložil jsem do ní kulku, chtěl jsem srazit hlavu jedné poštolce…“

Ze všech byl nejpyšnější na svou střeleckou zručnost. Řekl bratrům:

„Podívejte se na tu větev nahoře na třešni. Dávejte pozor, jak ji srazím.“

Na větvi seděl strašák. Byl tam od jara a svýma tupýma rukama chránil holé větve.

Zvedl pušku a vystřelil.

Postava se zřítila s velkými komickými posunky a zachytila se na silné nižší větvi. Tam zůstala strnule ležet na břiše, s velkým cylindrem na hadrové hlavě a s nohama vycpanýma slámou. Ty se houpaly zprava doleva nad vodou, která tekla podél třešně dřevěným korytem.

Všichni se zasmáli. Otec pochválil:

„Pěkná rána, chlapče. A vůbec, ten starý mě už začínal štvát. Při jídle jsem nemohl zvednout oči od talíře, abych nezahlédl toho ťulpasa…“

Ušli ještě pár kroků. Byli od domu ani ne třicet metrů, když otec náhle zastavil a řekl:

„Hej! Co je to?“

Synové také zastavili a naslouchali. Jeden z nich polohlasně řekl:

„To jde z domu… z komory na prádlo…“

A druhý vyhrkl:

„Zní to jako sténání… A máma je sama!“

Náhle se ozval strašný výkřik. Všech pět se rozběhlo. Další výkřik a za ním zoufalé volání.

„Jsme tu! Už jdeme!“ křičel nejstarší, který běžel první.

Ke dveřím to byla zacházka, proto pěstí rozbil okno a skočil do ložnice starých. Vedlejší místnost byla komora na prádlo, v níž stará Goussotová trávila většinu času.

„K čertu!“ řekl, když ji uviděl ležet na podlaze s tváří celou od krve. „Otče! Otče!“

„Co je? Kde je?“ zařval starý Goussot, který se tam právě objevil. „Panebože, co je to?… Co udělali vaší mámě?“

Sebrala se a s nataženou rukou zakoktala:

„Běžte za ním!… Tudy!… Tudy!… Mně nic není… jen pár škrábanců… Ale běžte! Vzal peníze!“

Otec a synové vyskočili:

„Vzal peníze!“ zahučel starý Goussot a hnal se ke dveřím, na které žena ukazovala. „Vzal peníze! Chyťte zloděje!“

Ale na konci chodby, kterou přicházeli další tři synové, se ozvalo několik hlasů:

„Viděl jsem ho! Viděl jsem ho!“

„Já taky! Vyběhl nahoru po schodech.“

„Ne, tady je, už zase běží dolů!“

Šílená honička otřásala všemi patry domu. Když sedlák Goussot doběhl na konec chodby, spatřil u předních dveří člověka, který se je pokoušel otevřít. Kdyby se mu to podařilo, znamenalo by to záchranu, útěk přes náves a zadní uličky vesnice.

Vyrušili ho, právě když se mořil se závorami. Muž úplně zhloupl a ztratil hlavu. Vrhl se na starého Goussota a odstrčil ho, až se zatočil, uhnul nejstaršímu bratrovi a pronásledován čtyřmi syny se hnal zpátky dlouhou chodbou. Vběhl do ložnice starých, přehodil nohy přes rozbité okno a zmizel.