Lupinova svatba
Maurice Leblanc
Lupinova svatba
„Pan Arsène Lupin má čest oznámit Vám svůj nadcházející sňatek se slečnou Angélique de Sarzeau-Vendôme, princeznou de Bourbon-Condé, a dovoluje si Vás pozvat na svatební obřad, který se bude konat v kostele Sainte-Clotilde…“
„Vévoda de Sarzeau-Vendôme má čest oznámit Vám nadcházející sňatek své dcery Angélique, princezny de Bourbon-Condé, s panem Arsènem Lupinem a dovoluje si Vás pozvat…“
Vévoda Jean de Sarzeau-Vendôme nedokázal dočíst svatební oznámení, která držel v chvějící se ruce. Byl bledý hněvem a celým jeho dlouhým, vyhublým tělem lomcoval třas.
„Tu máš!“ vyrazil ze sebe a podal obě oznámení dceři. „Tohle dostali naši přátelé! Od včerejška o tom mluví celá Paříž! Co říkáš na tu podlou urážku, Angélique? Co by na to řekla tvoje ubohá matka, kdyby ještě žila?“
Angélique byla vysoká a štíhlá jako její otec, a stejně jako on hubená a hranatá. Bylo jí třiatřicet let, chodila vždy v černých šatech, byla plachá a uzavřená. Hlavu měla příliš malou vzhledem ke své výšce a z obou stran natolik stlačenou, že nos jako by vyčníval na protest proti takové skouposti. A přece by nikdo nemohl říci, že je ošklivá, protože měla neobyčejně krásné oči, jemné a vážné, hrdé a trochu smutné: dojemné oči, které stačilo jednou spatřit, aby na ně člověk nikdy nezapomněl.
Zarděla se studem, když slyšela otcova slova, z nichž pochopila, jakého skandálu se stala obětí. Ale protože ho milovala navzdory tomu, jak byl k ní tvrdý, nespravedlivý a panovačný, řekla:
„Ach, myslím, že to má být jen žert, otče, a toho si nemusíme všímat!“
„Žert? Vždyť o tom klevetí celý svět! Tucet novin dnes ráno otiskl to prokleté oznámení i s posměšnými poznámkami. Citují náš rodokmen, naše předky, naše slavné mrtvé. Tváří se, že to berou vážně…“
„Ale vždyť tomu nikdo nemůže uvěřit…“
„Ovšemže ne. Jenže to nic nemění na tom, že jsme terčem pařížských řečí.“
„Do zítřka se na to zapomene.“
„Zítra, děvče moje, si lidé budou pamatovat, že se jméno Angélique de Sarzeau-Vendôme omílalo způsobem, jaký se nesluší. Ach, kdybych se mohl dozvědět, jak se jmenuje ten lotr, který se opovážil…“
Vtom vešel vévodův komorník Hyacinthe a oznámil, že pana vévodu volají k telefonu. Vévoda, stále ještě rozzuřený, zvedl sluchátko a zavrčel:
„No? Kdo je tam? Ano, tady vévoda de Sarzeau-Vendôme.“
Ozval se hlas:
„Chci se vám omluvit, pane vévodo, vám i slečně Angélique. Je to chyba mého tajemníka.“
„Vašeho tajemníka?“
„Ano, ta oznámení byla jen hrubý náčrt, který jsem vám chtěl předložit. Můj tajemník se bohužel domníval…“
„Ale řekněte mi, pane, kdo vlastně jste?“
„Jak to, pane vévodo, vy nepoznáváte můj hlas? Hlas svého budoucího zetě?“
„Cože!“
„Arsène Lupin.“
Vévoda klesl do křesla. Tvář měl sinalou.
„Arsène Lupin… to je on… Arsène Lupin…“
Angélique se usmála:
„Vidíte, otče, je to jen žert, mystifikace.“
Ale vévodův hněv vybuchl nanovo. Začal přecházet sem a tam a rozhazoval rukama:
„Půjdu na policii!… Ten chlapík si ze mě nebude takhle dělat blázny!… Jestli v téhle zemi ještě platí nějaký zákon, musí se to zastavit!“
Hyacinthe vešel znovu. Přinesl dvě navštívenky.
„Chotois? Lepetit? Neznám.“
„Oba jsou novináři, pane vévodo.“
„Co chtějí?“
„Rádi by mluvili s panem vévodou o… té svatbě…“
„Vyhoď je!“ zvolal vévoda. „Vykopni je! A řekni vrátnému, aby takovou havěť od nynějška do mého domu nepouštěl.“
„Prosím vás, otče…“ odvážila se ozvat Angélique.
„A ty mlč! Kdyby ses provdala za některého z bratranců, když jsem to od tebe chtěl, k ničemu takovému by nedošlo.“
Ještě téhož večera uveřejnil jeden z těch dvou novinářů na titulní straně svých novin mírně přikrášlený příběh o své výpravě do rodinného paláce Sarzeau-Vendômů na Rue de Varennes a pobaveně se rozepsal o hněvivých protestech starého šlechtice.