Tragédie v lese Morgues
Maurice Leblanc
Tragédie v lese Morgues
Vesnice byla zděšená.
Bylo to v neděli ráno. Sedláci ze Saint-Nicolas a z okolí vycházeli z kostela a rozcházeli se po náměstí, když náhle ženy, které šly vpředu a už zabočily na císařskou silnici, s hlasitými výkřiky zděšení couvly.
V téže chvíli se střemhlav přiřítil obrovský automobil, podobný jakési strašlivé obludě. Za křiku lidí, kteří se v šíleném zmatku rozbíhali na všechny strany, zamířil rovnou na kostel. Ve chvíli, kdy se už zdálo, že se rozbije na kusy o schody, uhnul stranou, škrtl o zeď fary, dostal se opět na státní silnici, uháněl dál, zabočil za roh a zmizel. A přitom se jakýmsi nepochopitelným zázrakem ani jen neotřel o nikoho z lidí, kteří se tlačili na náměstí.
A viděli! Viděli muže na šoférském sedadle, zahaleného v kozím kožichu, s kožešinovou čepicí na hlavě a s tváří skrytou za velkými šoférskými brýlemi, a vedle něho, na přední části toho sedadla, odhozenou dozadu, zlomenou vpůli, ženu, jejíž hlava, celá zalitá krví, visela dolů přes kapotu…
A slyšeli! Slyšeli výkřiky té ženy, výkřiky hrůzy, výkřiky smrtelné úzkosti…
A byl to takový výjev z pekla a jatek, že lidé stáli několik vteřin bez pohnutí, jako omráčení.
„Krev!“ zařval kdosi.
Krev byla všude, na dlažebních kostkách náměstí, na zemi ztvrdlé prvními podzimními mrazy. A když se několik mužů a chlapců rozběhlo za automobilem, stačilo jim držet se těch zlověstných stop.
Stopy vedly po císařské silnici, ale velmi podivně, z jedné strany na druhou, a pneumatiky za sebou nechávaly klikatou čáru, z níž každého, kdo ji viděl, mrazilo. Jak to, že automobil nenarazil do toho stromu? Jak se vyrovnal, místo aby se rozbil o tamten násep? Jaký nováček, jaký šílenec, jaký opilec, jaký vystrašený zločinec řídil ten automobil takovými ohromujícími skoky a kličkami?
Jeden ze sedláků prohlásil:
„Ti lesní zatáčku nikdy nevyberou.“
A druhý řekl:
„Kdepak by vybrali! Mašina se určitě převrátí!“
Les Morgues začínal necelý kilometr za Saint-Nicolas. Silnice byla až potud rovná, nepočítáme-li mírný oblouk při výjezdu z vesnice. Hned po vstupu do lesa začala stoupat a mezi skalami a stromy se prudce zatáčela. Žádný automobil nemohl tuto zatáčku projet, aniž by nejprve zpomalil. Na nebezpečí upozorňovaly výstražné sloupy.
Zadýchaní sedláci doběhli k řadě buků vysázených do šachovnice, která tvořila okraj lesa. A jeden z nich hned vykřikl:
„Tady to máte!“
„Co?“
„Převrátila se!“
Automobil, limuzína, se převrátil na střechu a ležel rozbitý, pokroucený a beztvarý. Vedle něho mrtvé tělo ženy. Ale nejhroznější, nejodpornější a nejotřesnější byla hlava té ženy, rozdrcená, zploštělá, neviditelná pod balvanem, obrovským balvanem, který tam uložila jakási neznámá a nesmírná síla. A muž v kozím kožichu nebyl nikde.
Nenašli ho na místě nehody. Nenašli ho ani v okolí. Navíc dělníci, kteří scházeli dolů strání Côte de Morgues, prohlásili, že nikoho neviděli.
Muž se tedy ukryl v lese.
Četníci, pro které hned poslali, s pomocí sedláků důkladně prohledali okolí, ale nic neobjevili. Stejně tak ani vyšetřující soudci po podrobném několikadenním vyšetřování nenašli žádnou stopu, která by vnesla do této neproniknutelné tragédie byť jen trochu světla. Naopak, pátrání vedlo jen k dalším záhadám a dalším nepravděpodobnostem.
Tak se zjistilo, že balvan pochází z místa sesuvu půdy, vzdáleného odtud nejméně čtyřicet metrů. A vrah ho za několik minut přenesl přes celou tu vzdálenost a hodil své oběti na hlavu.
Na druhé straně vrah, který se zcela určitě v lese neskrýval (jinak by ho museli nevyhnutelně objevit, protože les nebyl velký), měl osm dní po zločinu tu drzost, že se vrátil do zatáčky na kopci a nechal tam svůj kozí kožich. Proč? S jakým úmyslem? V kapsách kožichu nebylo nic, jen vývrtka a ubrousek. Co to všechno mělo znamenat?