Červená hedvábná šála

Maurice Leblanc

Červený hedvábný šál

Když vrchní inspektor Ganimard jednou ráno vycházel z domu, v obvyklou časnou hodinu, aby se vydal do Justičního paláce, všiml si zvláštního chování jakéhosi člověka, který kráčel před ním po Rue Pergolèse. Byl ošuměle oblečený a na hlavě měl slaměný klobouk, ačkoli bylo prvního prosince, a každých třicet-čtyřicet kroků se sehnul, aby si zavázal tkaničku u boty, zvedl hůl nebo z nějakého jiného důvodu. A pokaždé vytáhl z kapsy kousek pomerančové slupky a nenápadně ho položil na obrubník chodníku. Byla to zřejmě obyčejná výstřednost, dětinská zábava, které by nikdo jiný nevěnoval pozornost. Jenže Ganimard patřil k těm bystrým pozorovatelům, jimž není lhostejné nic, co jim padne do oka, a kteří se nespokojí, dokud neznají skrytou příčinu věcí. Pustil se tedy za tím mužem.

A právě ve chvíli, kdy chlapík zahýbal doprava na Avenue de la Grande-Armée, ho inspektor přistihl, jak si vyměňuje znamení s dvanácti-třináctiletým chlapcem, který kráčel podél domů po levé straně. O dvacet kroků dál se muž sehnul a ohrnul si kalhoty. Kousek pomerančové slupky označil to místo. V téže chvíli se chlapec zastavil a křídou nakreslil na zeď domu, u něhož právě stál, bílý křížek v kroužku.

Oba pokračovali v cestě. Za minutu další zastávka. Podivný člověk zvedl špendlík a upustil na zem pomerančovou slupku a chlapec hned udělal na zdi druhý křížek a znovu kolem něj nakreslil bílý kroužek.

„Hrome!“ pomyslel si vrchní inspektor se spokojeným zabručením. „To vypadá docela slibně… Co jen mohou mít ti dva ptáčci za lubem?“

Ti dva „ptáčci“ sešli po Avenue Friedland a Rue du Faubourg-Saint-Honoré, ale nestalo se nic, co by stálo za zvláštní zmínku. Dvojité představení se opakovalo v téměř pravidelných odstupech a takříkajíc mechanicky. Bylo však zjevné, že muž s pomerančovými slupkami na jedné straně vykonal svůj díl práce vždy až poté, co si pohledem vyhlédl dům, který se měl označit, a že chlapec na druhé straně označil právě ten dům vždy až poté, co zahlédl znamení svého společníka. Bylo tedy jisté, že ti dva jsou domluveni, a celé to počínání se vrchnímu inspektorovi jevilo jako nemálo zajímavé.

Na Place Beauveau muž zaváhal. Potom, jako by se rozhodl, si dvakrát ohrnul kalhoty a dvakrát je zase spustil. Nato si chlapec sedl na obrubník naproti strážnému, který stál před ministerstvem vnitra, a označil dlaždici dvěma křížky ve dvou kroužcích. Tentýž obřad se zopakoval o kousek dál, když došli k Elysejskému paláci, sídlu prezidenta. Jenže na chodníku, kde prezidentova stráž pochodovala sem a tam, byly místo dvou znaků tři.

„K čertu!“ zamumlal Ganimard, bledý vzrušením, a bezděčně pomyslel na svého odvěkého nepřítele Lupina, jehož jméno mu přišlo na mysl vždy, když se vyskytla nějaká záhadná okolnost. „K čertu, co to má znamenat?“

Užuž chtěl ty dva „ptáčky“ popadnout za límec a vyslechnout. Byl však příliš prohnaný, aby se dopustil tak hrubé chyby. Muž s pomerančovými slupkami si mezitím zapálil cigaretu a chlapec, který si také vložil mezi rty nedopalek, k němu přistoupil, zřejmě aby ho požádal o oheň.

Prohodili pár slov. Chlapec bleskově podal společníkovi předmět, který vypadal (aspoň tak se inspektorovi zdálo) jako revolver. Oba se nad tím předmětem sklonili a muž, obrácený tváří ke zdi, šestkrát sáhl do kapsy a udělal pohyb, jako by nabíjel zbraň.

Jakmile byli hotovi, rázně vykročili do Rue de Surène. Inspektor, který je sledoval tak zblízka, jak to jen šlo, aniž by vzbudil jejich pozornost, viděl, jak vcházejí do brány starého domu, kde byly všechny okenice zavřené kromě těch ve třetím, nejvyšším patře.

Pospíchal dovnitř za nimi. Na konci vjezdu pro kočáry uviděl velký dvůr, vzadu vývěsní štít malíře a nalevo schodiště.