Pekelná past

Maurice Leblanc

Pekelná past

Když dostih skončil, dav lidí valící se k východu z hlavní tribuny vrazil do Nicolase Dugrivala. Ten si prudce sáhl na vnitřní kapsu saka.

„Co se děje?“ zeptala se jeho manželka.

„Pořád jsem nesvůj… s těmi penězi u sebe! Bojím se, že se přihodí něco mrzutého.“

Zabručela:

„A já tě nechápu. Jak ti jen může přijít na mysl nosit takovou sumu s sebou? Do posledního haléře, co máme! Bůhví, kolik práce nás stálo, než jsme ty peníze vydělali!“

„Ale jdi!“ odvětil. „Nikdo by neuhádl, že jsou tu, v mé náprsní tašce.“

„Ano, ano,“ zamumlala. „Ten mladý sluha, co jsme ho minulý týden propustili, o tom věděl všechno, že, Gabrieli?“

„Ano, teto,“ řekl mladík, který stál vedle ní.

Nicolas Dugrival, jeho manželka a synovec Gabriel byli na dostizích dobře známé postavy a stálí návštěvníci je vídali téměř každý den: Dugrival byl mohutný, tlustý muž s červenou tváří, který vypadal, jako by si uměl užívat života. Jeho manželka, taktéž mohutné postavy, měla hrubou, vulgární tvář a vždy chodila oblečená ve švestkovém hedvábí, které už mělo své nejlepší časy dávno za sebou. A synovec byl docela mladý, štíhlý, s bledou tváří, tmavými očima a plavými, dost kudrnatými vlasy.

Manželé obvykle proseděli na svých místech celé odpoledne. Za strýce sázel Gabriel: sledoval koně v padoku, sbíral tipy zprava i zleva mezi žokeji a stájníky a běhal sem a tam mezi tribunami a totalizátorem.

Toho dne jim štěstí přálo, neboť Dugrivalovi sousedé třikrát viděli, jak se mladík vrací a podává mu peníze.

Pátý dostih právě končil. Dugrival si zapálil doutník. Vtom k němu přistoupil pán v přiléhavém hnědém obleku, s tváří zakončenou špičatou šedou bradkou, a důvěrným šepotem se zeptal:

„Nepatří toto náhodou vám, pane?“

A ukázal mu zlaté hodinky s řetízkem.

Dugrival sebou trhl:

„Ale ano… jsou moje… Podívejte, tu jsou moje iniciály, N. D.: Nicolas Dugrival!“

A hned si zděšeným pohybem přitiskl ruku na kapsu saka. Náprsní taška tam ještě byla.

„Ach,“ řekl s velkou úlevou, „to je štěstí!… Ale i tak, jak se to, propána, mohlo stát?… Znáte toho ničemu?“

„Ano, máme ho pod zámkem. Buďte tak laskav a pojďte se mnou, hned se na tu věc podíváme.“

„S kým mám tu čest…?“

„Pan Delangle, inspektor. Už jsem dal uvědomit vyšetřujícího soudce, pana Marquenna.“

Nicolas Dugrival vyšel s inspektorem a oba zamířili na komisařství, které stálo kus cesty za hlavní tribunou. Byli od něj nějakých padesát metrů, když inspektora oslovil jakýsi muž a spěšně mu řekl:

„Ten chlapík s hodinkami všechno vyklopil. Jsme na stopě celé bandě. Pan Marquenne chce, abyste na něj počkal u totalizátoru a dával pozor u čtvrtého okénka.“

Před sázkovými okénky se tlačil dav a inspektor Delangle zabručel:

„To je nesmyslné nařízení… Na koho mám dávat pozor?… To je celý pan Marquenne!…“

Odstrčil skupinku lidí, kteří se na něj příliš tlačili:

„Namouvěru, tu musí člověk pracovat lokty a pevně si držet měšec. Přesně takhle vám šlohli hodinky, pane Dugrivale!“

„Nechápu…“

„Och, kdybyste věděl, jak ti páni pracují! Člověk nikdy neuhádne, co vyvedou příště. Jeden vám stoupne na nohu, druhý vás šťouchne holí do oka a třetí vám vyprázdní kapsu dřív, než se vzpamatujete… I mě už takhle dostali.“ Odmlčel se a pak rozhněvaně pokračoval: „Ale k čertu, nač tu postávat! Jaký dav! To se nedá vydržet!… Á, tamhle nám pan Marquenne dává znamení!… Okamžik, prosím… a určitě mě tu počkejte.“

Prodral se davem. Nicolas Dugrival ho chvíli sledoval očima. Když mu inspektor zmizel z dohledu, ustoupil trochu stranou, aby do něj lidé nestrkali.

Uplynulo několik minut. Šestý dostih měl právě začít, když Dugrival zpozoroval, že ho manželka se synovcem hledají. Vysvětlil jim, že inspektor Delangle vyřizuje věc s vyšetřujícím soudcem.