Znamení stínu

Maurice Leblanc

Znamení stínu

„Dostal jsem váš telegram a tady mě máte,“ řekl pán s šedivým knírem, který vešel do mé pracovny v tmavohnědém redingotu a širáku, s červenou stužkou v knoflíkové dírce. „Co se děje?“

Kdybych nečekal Arsèna Lupina, v tomto starém penzionovaném důstojníkovi bych ho určitě nepoznal:

„Co se děje?“ opakoval jsem. „Ale nic vážného, jen dost zvláštní shoda okolností. A protože vím, že záhadu stejně rád rozluštíte, jako ji zosnujete…“

„Nuže?“

„Zdá se, že velmi spěcháte!“

„Taky spěchám… ledaže by ta záhada stála za to, abych se kvůli ní obtěžoval. Tak pojďme k věci.“

„Dobře. Nejprve se podívejte na tento malý obraz, který jsem před týdnem či dvěma objevil v jakémsi starém, ošumělém krámku na druhém břehu řeky. Koupil jsem ho kvůli empírovému rámu s palmetovým ornamentem na liště… protože obraz sám je mizerný.“

„Mizerný, jak říkáte,“ řekl Lupin, když si ho prohlédl, „ale samotný námět je docela pěkný. Ten kout starého dvora, rotunda s řeckými sloupy, sluneční hodiny a jezírko, ta zřícená studna s renesanční stříškou, ty kamenné schody a kamenné lavice: všechno je to velmi malebné.“

„A pravý,“ dodal jsem. „Obraz, dobrý či špatný, nikdy nevyndali z empírového rámu. Kromě toho je datovaný… Tam, v levém dolním rohu: ty červené číslice, 15. 4. 2, což zjevně znamená 15. dubna 1802.“

„To je možné… to je možné… Ale mluvil jste o shodě okolností a zatím nevidím…“

Zašel jsem do kouta pracovny, vzal dalekohled, upevnil ho na stojan a namířil ho otevřeným oknem na otevřené okno malého pokoje naproti mému bytu, na druhé straně ulice. A požádal jsem Lupina, aby se do něj podíval.

Sklonil se k němu. Šikmé paprsky ranního slunce osvětlovaly pokoj naproti a odhalovaly mahagonový nábytek, celý velmi jednoduchý, velkou postel a dětskou postýlku s kretonovými záclonami.

„Á!“ zvolal náhle Lupin. „Tentýž obraz!“

„Přesně tentýž!“ řekl jsem. „A datum: vidíte to datum, červeně? 15. 4. 2.“

„Ano, vidím… A kdo bydlí v tom pokoji?“

„Jedna dáma… či spíš dělnice, protože se musí živit prací… šitím, a to ji s dítětem sotva uživí.“

„Jak se jmenuje?“

„Louise d’Ernemont… Jak jsem slyšel, je to pravnučka generálního nájemce daní, kterého za hrůzovlády gilotinovali.“

„Ano, v tentýž den jako Andrého Chéniera,“ řekl Lupin. „Podle dobových pamětí byl ten d’Ernemont prý velký boháč.“ Zvedl hlavu a dodal: „Zajímavý příběh… Proč jste mi to neřekl hned?“

„Protože dnes je patnáctého dubna.“

„Nuže?“

„Nuže, včera jsem se dozvěděl (slyšel jsem, jak se o tom mluví u domovníka), že patnáctý duben hraje v životě Louisy d’Ernemont důležitou úlohu.“

„Nesmysl!“

„Tato žena, která pracuje den co den, udržuje své dva pokoje v pořádku a vaří oběd pro děvčátko, když se vrátí z farní školy… tato žena patnáctého dubna, v rozporu se všemi svými zvyklostmi, odchází s dítětem v deset hodin ráno a vrací se až po setmění. A takhle to jde už léta, za každého počasí. Musíte uznat, že je cosi zvláštního na tomto datu. Nacházím ho na starém obraze, je napsáno i na jiném, podobném obraze a řídí každoroční cesty potomkyně generálního nájemce daní d’Ernemont.“

„Ano, je to zvláštní… máte úplnou pravdu,“ řekl Lupin pomalu. „A nevíte, kam chodí?“

„Nikdo to neví. Nikomu se nesvěřuje. Vlastně mluví velmi málo.“

„Jste si jistý svými informacemi?“

„Naprosto. A nejlepší důkaz jejich přesnosti: tady ji máte.“

V zadní části pokoje naproti se otevřely dveře a vešlo jimi děvčátko, sedmi- či osmileté, které přistoupilo k oknu a vyhlédlo ven. Za ním se objevila dáma, vysoká, ještě stále hezká, se smutným a něžným výrazem. Obě už byly přichystané a oblečené, v šatech, které byly samy o sobě jednoduché, ale prozrazovaly matčinu zálibu v úhlednosti a jistou eleganci.