Dutá jehla

Maurice Leblanc

Dutá jehla

DALŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ ARSÈNA LUPINA

Maurice Leblanc

AUTOR KNIH
„ARSÈNE LUPIN“, „BLONDÝNKA“ ATD.

DO ANGLIČTINY PŘELOŽIL ALEXANDER TEIXEIRA DE MATTOS

Obsah

ILUSTRACE

Valméras miloval melancholický půvab Raymonde

Přiložila pušku k rameni, klidně zamířila a vystřelila

V žule podlahy se objevila dvě obrovská písmena, každé snad třicet centimetrů dlouhé, vytesaná reliéfně

„Jedeme. Co říkáte na mou skořápku, Beautrelete?“

DUTÁ JEHLA

KAPITOLA PRVNÍ
VÝSTŘEL

Raymonde naslouchala. Zvuk se ozval ještě dvakrát, dost zřetelně, aby se dal odlišit od směsi nejasných šumů, z nichž se skládalo velké noční ticho, a přece příliš slabě na to, aby dokázala říci, zda zní zblízka nebo zdaleka, zprostřed zdí velkého zámku nebo zvenčí, z temných zákoutí parku.

Tiše vstala. Okno měla pootevřené, otevřela je dokořán. Měsíční světlo leželo na klidné krajině trávníků a houštin, z níž se v tragických obrysech zvedaly roztroušené zříceniny starého opatství: uťaté sloupy, zmrzačené oblouky, úlomky portálů a zbytky opěrných oblouků. Nade vším se vznášel lehký vánek, neslyšně klouzal holými, nehybnými větvemi stromů, ale rozechvíval drobné rašící lístky křoví.

A náhle ten zvuk zaslechla znovu. Ozýval se zleva a z patra pod ní, tedy z obytných místností, které zabíraly levé křídlo zámku. Ačkoli byla odvážná a smělá, zmocnila se jí úzkost. Přehodila si župan a vzala zápalky.

„Raymonde… Raymonde!“

Hlas tichý jako dech ji volal z vedlejšího pokoje, jehož dveře zůstaly otevřené. Právě tam po hmatu mířila, když z pokoje vyšla její sestřenice Suzanne a padla jí do náruče:

„Raymonde… to jsi ty? Slyšela jsi…?“

„Ano. Tak ty nespíš?“

„Myslím, že mě vzbudil pes… už před chvílí. Ale teď už neštěká. Kolik je hodin?“

„Kolem čtvrté.“

„Poslouchej! Určitě někdo chodí po salonu!“

„Nic nehrozí, Suzanne, tvůj otec je tam dole.“

„Ale hrozí to jemu. Jeho pokoj je hned u budoáru.“

„Pan Daval je tam také…“

„Na druhém konci domu. Ten by nic neslyšel.“

Váhaly, nevěděly, co si počít. Zakřičet? Volat o pomoc? Netroufaly si, bály se vlastního hlasu. Ale Suzanne, která přistoupila k oknu, potlačila výkřik:

„Podívej!… Muž!… U fontány!“

Jakýsi muž se rychlým krokem vzdaloval. Pod paží nesl dost velký balík, nedokázaly rozeznat, co to je. Narážel mu do nohy a překážel mu v chůzi. Viděly, jak prošel kolem staré kaple a zamířil k dvířkům ve zdi. Dvířka musela být otevřená, protože muž jim náhle zmizel z očí a známé zaskřípání pantů neslyšely.

„Vyšel ze salonu,“ zašeptala Suzanne.

„Ne, po schodech a přes halu by vyšel víc vlevo… Ledaže by…“

Obě napadla tatáž myšlenka. Vyklonily se. Pod nimi stál žebřík opřený o průčelí domu a sahal až k prvnímu patru. Kamenný balkon ozářil záblesk světla. A další muž, který také cosi nesl, překročil balustrádu, slezl po žebříku a rozběhl se toutéž cestou jako první.

Suzanne, vyděšená až na pokraj mdlob, klesla na kolena a koktala:

„Zakřičme… volejme o pomoc…“

„Kdo by přišel? Tvůj otec… a co když jich tam zůstalo víc… a vrhnou se na něj…?“

„Tak… tak zavolejme sluhy… Tvůj zvonek zvoní v jejich patře.“

„Ano… ano… to bude snad lepší. Jen kdyby přišli včas!“

Raymonde nahmatala u postele elektrický zvonek a stiskla ho prstem. Slyšely, jak nahoře zazvonil, a měly dojem, že jeho pronikavý hlas musí dolehnout i k těm dole.

Čekaly. Ticho bylo čím dál děsivější a už ani vánek nerozechvíval lístky křoví.

„Bojím se… bojím se,“ řekla Suzanne.

A náhle se z hluboké tmy pod nimi ozval zvuk zápasu, rachot převráceného nábytku, slova, výkřiky a pak, strašný a zlověstný, chraplavý sten, chroptění člověka, kterého vraždí…

Raymonde skočila ke dveřím. Suzanne se jí zoufale zavěsila na paži:

„Ne… ne… nenechávej mě tu… bojím se…“

Raymonde ji odstrčila a vyrazila chodbou. Suzanne se potácela za ní od stěny ke stěně a křičela. Raymonde doběhla ke schodišti, sletěla dolů po schodech, vrhla se na dveře velkého salonu a zarazila se jako přikovaná na prahu. Suzanne se vedle ní sesypala na zem. Tři kroky před nimi stál muž s lucernou v ruce. Namířil ji na obě dívky, oslepil je světlem, dlouho hleděl do jejich bledých tváří a pak, beze spěchu, nejklidnějšími pohyby na světě, vzal si čepici, zvedl útržek papíru a dvě stébla slámy, setřel z koberce jakési stopy, přešel na balkon, obrátil se k dívkám, hluboce se jim poklonil a zmizel.

Suzanne první běžela do malého budoáru, který odděloval velký salon od otcovy ložnice. Ale hned ve dveřích ji ochromil strašný pohled. V šikmých paprscích měsíce viděla na zemi dvě zdánlivě bezduchá těla, ležela těsně vedle sebe. Sklonila se nad jedním z nich:

„Tatínku!… Tatínku!… To jsi ty? Co se ti stalo?“ křičela bez sebe.

Po chvíli se hrabě de Gesvres pohnul. Zlomeným hlasem řekl:

„Neboj se… nejsem zraněn… Daval?… Žije?… Nůž?… Ten nůž?…“

Vtom přišli dva sluhové se svícemi. Raymonde se vrhla k druhému tělu a poznala Jeana Davala, osobního tajemníka hraběte. Z krku mu stékal tenký pramínek krve. Na tváři už měl bledost smrti.

Potom vstala, vrátila se do salonu, vzala pušku, která visela ve zbrojní trofeji na stěně, a vyšla na balkon. Od chvíle, kdy muž stoupl na horní příčku žebříku, neuplynulo víc než padesát či šedesát vteřin. Nemohl tedy být příliš daleko, tím spíš, že z opatrnosti ještě odtáhl žebřík, aby ho obyvatelé domu nemohli použít. A zanedlouho ho viděla, jak obchází zbytky staré křížové chodby. Přiložila pušku k rameni, klidně zamířila a vystřelila. Muž padl.