Volání divočiny

Jack London

Volání divočiny

Jack London

Obsah

Kapitola I.
Do prvotního světa

„Dávné kočovné touhy znovu se zvedají,
řetěz zvyku je dře a pálí,
ze zimního spánku se v něm probouzejí
hlasy divé krve, co tak dlouho spaly.“

Buck nečetl noviny, jinak by byl věděl, že se chystá neštěstí, a nejen jemu, ale každému psu se silnými svaly a teplou dlouhou srstí na celém pobřeží od Pugetova zálivu po San Diego. Protože lidé tápající v arktické tmě našli žlutý kov a protože paroplavební a dopravní společnosti nález hlučně vytrubovaly, hrnuly se na Sever tisíce mužů. Tito muži chtěli psy, a to těžké psy, se silnými svaly na lopotu a s hustým kožichem, který je ochrání před mrazem.

Buck žil ve velkém domě ve sluncem zalitém údolí Santa Clara. Říkalo se mu dům soudce Millera. Stál v ústraní od cesty, napůl skrytý mezi stromy, a mezi nimi bylo tu a tam vidět širokou chladnou verandu, která ho obíhala ze všech čtyř stran. K domu vedly štěrkové příjezdové cesty, klikatící se přes rozlehlé trávníky a pod propletenými větvemi vysokých topolů. Vzadu bylo všechno ještě rozlehlejší než vpředu. Byly tam velké stáje, kde vládl tucet čeledínů a chlapců, řady domků pro služebnictvo obrostlých vinnou révou, nekonečná a spořádaná řada hospodářských stavení, dlouhá révová loubí, zelené pastviny, sady a záhony drobného ovoce. Pak tam byla čerpací stanice artéské studny a velká betonová nádrž, v níž se soudcovi synové ráno koupali a v horkých odpoledních chladili.

A nad tímto velkým panstvím vládl Buck. Tu se narodil a tu prožil čtyři roky svého života. Pravda, byli tam i jiní psi. Na tak rozlehlém místě ani nemohli nebýt jiní psi, ale ti se nepočítali. Přicházeli a odcházeli, bydleli v lidnatých psincích nebo žili nepozorovaně v zákoutích domu, jako Toots, japonský mopslík, či Ysabel, mexický naháč, podivná stvoření, která zřídkakdy vystrčila nos ze dveří nebo stoupla tlapou na zem. Na druhé straně tu byli foxteriéři, nejméně dvacet, kteří s hrozivým štěkotem doráželi na Tootse a Ysabel, když se na ně ti dva dívali z oken, chráněni legií služek vyzbrojených košťaty a mopy.

Buck však nebyl ani domácí pes, ani pes z psince. Celé království bylo jeho. Skákal do plavecké nádrže nebo chodil na hon se soudcovými syny. Doprovázel Mollie a Alici, soudcovy dcery, na dlouhých procházkách za soumraku či za časného rána. V zimních nocích líhal soudci k nohám před hučícím krbem v knihovně. Nosil soudcovy vnuky na hřbetě nebo je válel v trávě a střežil jejich kroky na divokých výpravách až k fontáně na dvoře u stájí, a ještě dál, kde byly ohrady a záhony drobného ovoce. Mezi teriéry kráčel povýšeně a Tootse a Ysabel si vůbec nevšímal, protože byl král, král nad všem, co se v domě soudce Millera plazilo, lezlo a létalo, lidi nevyjímaje.

Jeho otec Elmo, obrovský bernardýn, býval soudcovým nerozlučným druhem a Buck měl všechny předpoklady vykročit v otcových stopách. Nebyl tak velký, vážil jen šedesát pět kilo, protože jeho matka Shep byla skotský ovčák. Přesto mu šedesát pět kilo, a k nim důstojnost, jaká pochází z dobrého živobytí a všeobecné úcty, umožňovalo nést se opravdu královsky. Během čtyř let od štěněčího věku žil životem nasyceného aristokrata. Byl na sebe náramně hrdý, ba trochu i samolibý, jak se to někdy stává venkovským pánům pro jejich odloučenost od světa. Zachránilo ho však, že se nestal jen rozmazleným domácím psem. Hon a podobné radosti pod širým nebem mu nedaly ztloustnout a utužily mu svaly, a láska k vodě byla pro něho, tak jako pro národy zvyklé na studené koupele, posilou i strážcem zdraví.

A takový pes byl Buck na podzim roku 1897, když nález zlata na Klondiku strhl muže z celého světa do zamrzlého Severu. Ale Buck nečetl noviny a nevěděl, že Manuel, jeden ze zahradníkových pomocníků, je známost nežádoucí. Manuel měl jeden hřích, který ho nepouštěl. Rád hrával čínskou loterii. A při hře měl i jednu slabost, která ho nepouštěla, víru v systém, a ta zpečetila jeho zkázu. Protože hrát podle systému vyžaduje peníze, a mzda zahradníkova pomocníka nepřesahuje potřeby manželky a početného potomstva.

V pamětnou noc Manuelovy zrady byl soudce na schůzi Sdružení pěstitelů hrozinek a chlapci měli plné ruce práce se zakládáním atletického klubu. Nikdo neviděl, jak Manuel s Buckem odchází přes sad na to, co Buck pokládal jen za procházku. A až na jediného muže nikdo neviděl, jak přicházejí k malé zastávce na znamení, známé jako College Park. Ten muž se s Manuelem bavil a mezi nimi zacinkaly peníze.

„Mohl bys to zboží zabalit, než ho odevzdáš,“ řekl cizí muž drsně a Manuel složil kus pevného provazu nadvakrát a obtočil ho Buckovi kolem krku pod obojkem.

„Když zakroutíš, zadusíš mu pořádně,“ řekl Manuel a cizí muž ochotně souhlasně zabručel.

Buck přijal provaz s tichou důstojností. Pravda, bylo to nezvyklé počínání, ale naučil se důvěřovat lidem, které znal, a přiznávat jim moudrost přesahující tu jeho. Když však konce provazu přešly do rukou cizího muže, hrozivě zavrčel. Jen naznačil svou nevoli, ve své hrdosti přesvědčen, že naznačit znamená rozkázat. K jeho překvapení se však provaz kolem krku stáhl a zastavil mu dech. V náhlém hněvu skočil na muže, ten mu však vyšel vstříc, chytil ho pevně za hrdlo a šikovným trhnutím ho přehodil na hřbet. Pak se provaz nemilosrdně stáhl a Buck se zuřivě zmítal, jazyk mu visel z tlamy a mohutná hruď se marně zvedala. Nikdy v životě s ním nezacházeli tak podle a nikdy v životě nebyl tak rozhněvaný. Síly ho však opouštěly, oči mu skelněly a nevěděl už nic, když vlak zastavili na znamení a oba muži ho hodili do zavazadlového vozu.