Osm úderů hodin

Maurice Leblanc

Těchto osm dobrodružství mi kdysi vyprávěl Arsène Lupin, který je připisoval jednomu ze svých přátel, knížeti Réninovi. Pokud jde o mne, vzhledem k tomu, jak jsou vedena, k postupům, ke gestům, ba k samé povaze té postavy, nedokážu si oba přátele nezaměňovat jednoho s druhým. Arsène Lupin je fantasta, stejně schopný zapřít některá svá dobrodružství, jako si přisvojit několik takových, v nichž hrdinou nebyl. Čtenář nechť posoudí.

I Na vrcholu věže

Hortense Danielová pootevřela okno a zašeptala:

„Jste tam, Rossigny?“

„Jsem tu,“ ozval se hlas, který stoupal z hustých keřů nakupených pod zdmi zámku.

Trochu se naklonila a uviděla dost tlustého muže, který k ní zvedal hrubou, červenou tvář, vroubenou okružím příliš plavého vousu.

„Nuže?“ zeptal se.

„Nuže! Včera večer velká hádka se strýcem a tetou. Rozhodně odmítají podepsat vyrovnání podle návrhu mého notáře a vrátit mi věno, které můj muž promarnil, než ho zavřeli do ústavu.“

„Váš strýc, který to manželství chtěl, je přece podle svatební smlouvy odpovědný.“

„Ať je. Odmítá.“

„A tak?“

„A tak, jste stále rozhodnut mě unést?“ zeptala se se smíchem.

„Víc než kdykoli.“

„Se vší počestností, na to nezapomínejte!“

„Všechno, co chcete. Dobře víte, že jsem do vás blázen.“

„Jenže já, bohužel, nejsem blázen do vás.“

„Nežádám od vás, abyste byla do mě blázen, jen abyste mě měla trochu ráda.“

„Trochu? Jste až příliš náročný.“

„Tak proč jste si vybrala mě?“

„Náhoda. Nudila jsem se… Mému životu chybělo neočekávané… Tak tedy riskuji… Tu máte, tady jsou má zavazadla.“

Spustila dolů obrovské kožené vaky, které Rossigny zachytil do náruče.

„Kostky jsou vrženy,“ zašeptala. „Jděte na mě čekat s autem na křižovatku u Tisu. Já přijedu na koni.“

„K čertu! Vašeho koně přece unést nemohu.“

„Vrátí se sám.“

„Výborně!… Ach, mimochodem…“

„Co je?“

„Kdo je vlastně ten kníže Rénine, co je tu už tři dny a nikdo ho nezná?“

„Nevím. Strýc se s ním seznámil na honu u přátel a pozval ho.“

„Velmi se mu líbíte. Včera jste s ním byla na dlouhé vyjížďce. Ten člověk se mi nezdá.“

„Za dvě hodiny budu pryč ze zámku, ve vaší společnosti. Takový skandál Serge Rénina pravděpodobně zchladí. A teď dost řečí. Nemáme času nazbyt.“

Několik minut se dívala, jak se tlustý Rossigny, shrbený pod tíhou vaků, vzdaluje v úkrytu opuštěné aleje, potom okno zavřela.

Venku, daleko v parku, troubila fanfára lesních rohů budíček. Smečka vybuchla zuřivým štěkotem. Toho rána se na zámku La Marèze zahajovala lovecká sezona. Každý rok, začátkem září, tam hrabě d’Aigleroche, velký lovec před Hospodinem, a hraběnka shromažďovali několik přátel a zámeckých pánů z okolí.

Hortense pomalu dokončila toaletu, oblékla si jezdecký úbor, který obkresloval její pružný pas, nasadila si plstěný klobouk se širokou krempou, která rámovala její hezkou tvář s ryšavými vlasy, a sedla si k sekretáři, aby napsala strýci, panu d’Aigleroche, dopis na rozloučenou. Měli mu ho odevzdat večer. Ten dopis se jí psal těžko. Několikrát ho začala znovu a nakonec to vzdala.

„Napíšu mu později,“ řekla si, „až ho hněv přejde.“

A odešla do vysoké jídelny.

V ohništi krbu plápolala obrovská polena. Stěny zdobily sbírky pušek a karabin. Ze všech stran se hrnuli hosté a přicházeli stisknout ruku hraběti d’Aigleroche, jednomu z těch venkovských šlechticů těžkopádného vzhledu a mohutné šíje, kteří žijí jen pro hon. Stál před krbem s velkou sklenkou koňaku v ruce a připíjel si.

Hortense ho roztržitě políbila.

„Ale, strýčku, vy, jindy tak střídmý…“

„Ale co!“ řekl. „Jednou do roka… člověk si může dovolit nějaký ten výstřelek…“

„Teta vás vyhubuje.“

„Teta má svou migrénu a nesejde dolů. Ostatně,“ dodal mrzutě, „do toho jí nic není… a tobě ještě méně, děvče moje.“

Kníže Rénine přistoupil k Hortense. Byl to mladý muž, velmi elegantní, s úzkou a trochu bledou tváří, a jeho oči měly střídavě nejněžnější a nejtvrdší, nejlaskavější a nejironičtější výraz. Uklonil se mladé ženě, políbil jí ruku a řekl:

„Smím vám připomenout váš laskavý slib, milostivá paní?“

„Můj slib?“

„Ano, dohodli jsme se, že zopakujeme naši krásnou včerejší vyjížďku a že se pokusíme prohlédnout si to staré zabarikádované sídlo, jehož vzhled nás zaujal… to, čemu se prý říká panství Halingre.“

Odpověděla s jistou suchostí:

„Je mi líto, pane, ale výlet by byl dlouhý a já jsem trochu unavená. Projdu se po parku a vrátím se.“

Nastalo mezi nimi ticho. Serge Rénine se usmál, upřel oči do jejích očí a tak, aby to slyšela jen ona, řekl:

„Jsem si jist, že dodržíte slovo a přijmete mě za společníka. Tak to bude lepší.“

„Pro koho? Pro vás, že?“

„I pro vás, to vám tvrdím.“

Mírně se začervenala a odsekla:

„Nerozumím, pane.“

„Nedávám vám přece žádnou hádanku. Cesta je půvabná, panství Halingre zajímavé. Žádná jiná vyjížďka by vám nepřinesla stejné potěšení.“

„Nechybí vám domýšlivost, pane.“

„Ani tvrdohlavost, paní.“

Podrážděně mávla rukou, ale neráčila odpovědět. Obrátila se k němu zády, podala několika lidem kolem sebe ruku a vyšla z místnosti.

Pod vnějším schodištěm držel podkoní jejího koně. Vyhoupla se do sedla a vydala se k lesům, které navazovaly na park.

Bylo chladno a bezvětří. Mezi listím, které se sotva chvělo, prosvítalo nebe z modrého křišťálu. Hortense jela krokem po klikatých cestičkách a po půlhodině se dostala do kraje roklí a strání, kterým vedla silnice.

Zastavila se. Žádný zvuk. Rossigny zřejmě vypnul motor a schoval auto v houštinách, které obklopují křižovatku u Tisu.