Agentura Barnett a spol.

Maurice Leblanc

I KAPKY, KTERÉ PADAJÍ

Dole na nádvoří rozlehlého paláce, který baronka Assermannová obývala ve čtvrti Saint-Germain, zazvonil zvonek. Téměř vzápětí přišla komorná a přinesla obálku.

„Je tu nějaký pán, kterého si milostivá paní pozvala na čtvrtou.“

Paní Assermannová otevřela obálku a přečetla si slova vytištěná na navštívence: Agentura Barnett a spol. Informace zdarma.

„Zaveďte toho pána do mého budoáru.“

Valérie (krásná Valérie, jak jí říkali už přes třicet let, bohužel) byla zavalitá, zralá dáma, bohatě oblečená, pečlivě nalíčená, která neztratila nic ze svých velkých nároků. Z její tváře vyzařovala pýcha, občas tvrdost a často i jakási prostoduchost, která nebyla bez půvabu. Jako manželka bankéře Assermanna se pyšnila svým přepychem, svými známostmi, svým palácem a vůbec vším, co se jí týkalo. Společenská kronika jí vyčítala jistá trochu skandální dobrodružství. Tvrdilo se dokonce, že se s ní manžel chtěl rozvést.

Nejprve zašla k baronu Assermannovi, postaršímu, churavému muži, kterého srdeční záchvaty už týdny držely na lůžku. Zeptala se, jak se mu daří, a roztržitě mu upravila polštáře za zády. Zamumlal: „Nezvonil někdo?“

„Zvonil,“ odvětila. „To je ten detektiv, kterého mi doporučili v naší věci. Prý zcela výjimečný člověk.“

„Tím lépe,“ řekl bankéř. „Ta věc mi nedá pokoje, a ať přemýšlím, jak chci, nic z toho nechápu.“

Valérie, která také vypadala ustaraně, vyšla z pokoje a zamířila do svého budoáru. Našla tam zvláštního člověka, dobře rostlého, se širokými rameny a statným vzezřením, ale oblečeného v černém, či spíše nazelenalém redingotu, jehož látka byla lesklá jako hedvábí deštníku. Energická, hrubě tesaná tvář byla mladá, ale kazila ji drsná, hrbolatá, červená pleť, pleť jako cihla. Chladné, posměšné oči za monoklem, který si dával hned do pravého, hned do levého oka, oživovala mladická veselost.

„Pan Barnett?“ zeptala se.

Sklonil se k ní, a dřív než stihla odtáhnout ruku, políbil jí ji oblým pohybem, po němž následovalo sotva slyšitelné mlasknutí, jako by vychutnával vonnou chuť té ruky.

„Jim Barnett, k vašim službám, paní baronko. Dostal jsem váš dopis, a jen co jsem si vykartáčoval redingot…“

Zaražená váhala, zda nemá vetřelce vyhodit. On se však choval s takovou nenuceností velkého pána, který dobře zná pravidla společenské zdvořilosti, že se zmohla jen na slova: „Řekli mi, že máte ve zvyku rozplétat složité případy…“

Samolibě se usmál: „U mě je to spíš dar, dar vidět jasně a rozumět.“

Hlas měl měkký, tón panovačný a v celém jeho chování byla jakási nenápadná ironie a lehký výsměch. Zdál se tak jistý sebou i svým nadáním, že se jeho přesvědčivosti nedalo odolat, a sama Valérie cítila, jak od první chvíle podléhá vlivu tohoto neznámého, obyčejného detektiva, šéfa soukromé agentury. V touze alespoň trochu si to vynahradit naznačila:

„Možná by bylo lepší dohodnout si mezi námi… podmínky…“

„Úplně zbytečné,“ prohlásil Barnett.

„Jenže,“ a teď se usmála ona, „vy přece nepracujete pro slávu?“

„Agentura Barnett pracuje úplně zdarma, paní baronko.“

Zatvářila se nespokojeně.

„Byla bych raději, kdyby naše dohoda počítala alespoň s nějakou náhradou, s odměnou.“

„Se spropitným,“ ušklíbl se.

Naléhala:

„Nemohu přece…“

„Zůstat mi zavázána? Hezká žena není nikdy nikomu zavázána.“

A hned, nepochybně aby trochu zmírnil smělost toho žertu, dodal:

„Ostatně, ničeho se nebojte, paní baronko. Ať už vám prokážu jakékoli služby, zařídím to tak, abychom byli úplně vyrovnáni.“

Co znamenala ta nejasná slova? Měl ten člověk v úmyslu zaplatit si sám? A v jaké podobě by se to vyúčtování uskutečnilo?

Valérií proběhlo zachvění rozpaků a zčervenala. Pan Barnett v ní opravdu vyvolával nejasný neklid, který se docela nelišil od pocitů, jaké člověk mívá před lupičem. Myslela si také… Bože můj, ano… myslela si, že má možná co do činění s ctitelem, který si zvolil tento originální způsob, jak se k ní dostat. Ale jak to zjistit? A v každém případě, jak se zachovat? Byla zastrašená a ovládnutá, a zároveň důvěřivá, zcela připravená podřídit se, ať se stane cokoli. A tak, když se jí detektiv zeptal na příčiny, které ji přivedly k tomu, že požádala o pomoc Agenturu Barnett, vyprávěla bez okolků a bez úvodu, jak to od ní vyžadoval. Vysvětlování netrvalo dlouho: pan Barnett, jak se zdálo, spěchal.

„Stalo se to předminulou neděli,“ řekla. „Pozvala jsem si pár přátel na bridž. Lehla jsem si poměrně brzy a usnula jsem jako obvykle. Kolem čtvrté, přesně ve čtyři hodiny deset minut, mě probudil hluk a po něm jsem zaslechla zvuk, který mi připadal jako zavírání dveří. Přicházelo to z mého budoáru.“

„Tedy z této místnosti?“ přerušil ji pan Barnett.

„Ano, a ta místnost sousedí na jedné straně s mou ložnicí (pan Barnett se uctivě uklonil směrem k té ložnici) a na druhé straně s chodbou, která vede ke schodišti pro služebnictvo. Nejsem bázlivá. Chvíli jsem počkala a potom jsem vstala.“

Pan Barnett se znovu uklonil před představou baronky vyskakující z postele.

„Tedy,“ řekl, „vstala jste?…“

„Vstala jsem, vešla jsem a rozsvítila. Nebyl tu nikdo, ale tato vitrínka ležela převržená i se všemi předměty, drobnostmi a soškami, co v ní byly, a některé z nich se rozbily. Zašla jsem k manželovi, který si četl v posteli. Nic neslyšel. Velmi znepokojený zazvonil na majordoma. Ten se ihned pustil do pátrání a od rána v něm pokračoval policejní komisař.“

„A výsledek?“ zeptal se pan Barnett.

„Tady je. Po příchodu a odchodu toho člověka ani stopy. Jak se dostal dovnitř? Jak vyšel ven? Záhada. Ale pod taburetkou, mezi střepy drobností, se našla polovina svíčky a velmi špinavé šídlo s dřevěnou rukojetí. Věděli jsme přitom, že v polovině předchozího odpoledne opravoval instalatér kohoutky na manželově umyvadle v jeho toaletním pokoji. Vyslechli jeho mistra, který nástroj poznal, a u něho se našla druhá polovina svíčky.“