Kapitánská dcerka

Alexandr Sergejevič Puškin

Čest si chraň od mládí.

Přísloví

Kapitola I. Gardový seržant

– Vždyť zítra už by v gardě kapitánem byl.
– Toho netřeba, ať by raděj v armádě sloužil.
– Správně řečeno! ať by se trochu soužil…
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
A kdo je jeho otec?

Kňažnin.^[1]

[1] Epigraf je z komedie Jakova Kňažnina „Chvastoun“ (pozn. red.).

Můj otec Andrej Petrovič Griňov sloužil v mládí pod hrabětem Münnichem a roku 17.. odešel do výslužby jako premiér-major. Od té doby žil na svém simbirském statku, kde se také oženil se slečnou Avdoťjou Vasiljevnou, rozenou J., dcerou chudého tamějšího šlechtice. Bylo nás devět dětí. Všichni moji bratři a sestry zemřeli v útlém věku.

Matka mě ještě nosila pod srdcem, když mě už z milosti gardového majora knížete V., našeho blízkého příbuzného, zapsali za seržanta do Semjonovského pluku. Kdyby matka proti všemu očekávání porodila dceru, otec by byl ohlásil, kde bylo třeba, smrt seržanta, který se nedostavil, a tím by věc skončila. Až do ukončení studií mě vedli jako na dovolené. Tehdy nás vychovávali jinak než dnes. Od pěti let mě dali do rukou podkonímu Saveličovi, kterého mi za střízlivé chování milostivě určili za pěstouna. Pod jeho dohledem jsem se ve dvanáctém roce naučil číst a psát rusky a dovedl jsem velmi rozumně posoudit vlastnosti chrta. V té době mi otec najal Francouze, monsieur Beaupré, kterého objednali z Moskvy spolu s roční zásobou vína a provensálského oleje. Jeho příchod se Saveličovi příliš nelíbil. „Chvála bohu,“ hudroval si pod nos, „dítě je, zdá se, umyté, učesané, nakrmené. To nám zrovna chybí, utrácet peníze navíc a najímat musjé, jako bychom neměli vlastní lidi!“

Beaupré byl ve své vlasti holičem, potom v Prusku vojákem, potom přišel do Ruska pour être outchitel^[2], třebaže moc nerozuměl, co to slovo znamená. Byl to dobrý chlapík, ale lehkomyslný a nezřízený do krajnosti. Jeho hlavní slabostí byla vášeň pro krásné pohlaví. Za své něžnosti nezřídka dostával štulce, po kterých stonal celé dny. Kromě toho nebyl (jak sám říkal) ani nepřítelem láhve, čili (řečeno po rusky) rád si vypil víc, než se slušelo. Protože se však u nás víno podávalo jen při obědě, a i to jen po skleničce, přičemž učitele obyčejně obešli, můj Beaupré si velmi brzy zvykl na ruskou pálenku a začal ji dokonce upřednostňovat před víny své vlasti jako nesrovnatelně prospěšnější pro žaludek. Hned jsme se spřátelili, a třebaže byl podle smlouvy povinen učit mě francouzsky, německy a všem vědám, raději se ode mne narychlo naučil jakž takž žvatlat rusky, a potom se už každý z nás věnoval svému. Žili jsme v dokonalé shodě. Jiného mentora jsem si ani nepřál. Brzy nás však osud rozloučil, a to takto:

[2] aby se stal učitelem (franc.) (pozn. aut.).

Pradlena Palaška, tlustá a poďobaná děvečka, a jednooká kravařka Akulka se jednou jaksi domluvily, že se v tu samou chvíli vrhnou matce k nohám, vyznají se ze zločinné slabosti a s pláčem si postěžují na monsieur, který svedl jejich nezkušenost. Matka s takovými věcmi nežertovala a postěžovala si otci. Ten dělal krátký proces. Hned dal zavolat kanálii Francouze. Ohlásili mu, že monsieur mi právě dává hodinu. Otec šel do mého pokoje. Beaupré v té chvíli spal na posteli spánkem nevinných. Já jsem byl zaujat prací. Je třeba vědět, že pro mne objednali z Moskvy zeměpisnou mapu. Visela na stěně bez jakéhokoli užitku a dávno mě pokoušela šířkou a kvalitou papíru. Rozhodl jsem se udělat z ní draka a využiv Beaupréova spánku, pustil jsem se do práce. Otec vešel právě ve chvíli, kdy jsem k Mysu Dobré naděje připevňoval ocas z lýka. Když otec uviděl má zeměpisná cvičení, zatáhl mě za ucho, potom přiběhl k Beauprému, velmi neopatrně ho probudil a začal ho zasypávat výčitkami. Beaupré se ve zmatku chtěl nadzvednout, a nemohl: nešťastný Francouz byl zpitý do němoty. Sedm hříchů, jeden trest. Otec ho za límec zvedl z postele, vystrčil ze dveří a téhož dne vyhnal z domu, k nepopsatelné radosti Saveličově. Tím moje výchova skončila.

Žil jsem si jako nedorostek, honil holuby a hrál si s chlapci z čeledi na přeskakování. Mezitím jsem dovršil šestnáct let. Tu se můj osud změnil.

Jednou na podzim matka vařila v salonu medovou zavařeninu a já jsem si oblizoval rty a hleděl na kypící pěnu. Otec u okna četl Dvorský kalendář, který dostával každý rok. Ta kniha měla na něj vždy silný vliv: nikdy ji nečetl bez zvláštního zaujetí a čtení v něm vždy vyvolávalo podivuhodné rozbouření žluči. Matka, která nazpaměť znala všechny jeho zvyky a obyčeje, se nešťastnou knihu vždy snažila zastrčit co nejdál, a tak se Dvorský kalendář někdy celé měsíce nedostal otci na oči. Zato když ho náhodou našel, nepustil ho z rukou celé hodiny. Nuže tedy otec četl Dvorský kalendář, občas pokrčil rameny a polohlasně opakoval: „Generál-poručík!… U mne v rotě byl seržantem!… Rytíř obou ruských řádů!… A je to tak dávno, co jsme my…“ Nakonec otec mrštil kalendářem na divan a pohroužil se do zamyšlení, které nevěstilo nic dobrého.

Náhle se obrátil k matce: „Avdoťjo Vasiljevno, a kolik je Petrušovi let?“

– Vždyť mu právě začal sedmnáctý rok, – odpověděla matka. – Petruša se narodil v tom roce, kdy tetička Nastasja Garasimovna přišla o oko, a kdy ještě…

„Dobrá,“ přerušil ji otec, „je čas, aby šel do služby. Dost už se naběhal po děvečských světnicích a nalezl po holubnících.“

Myšlenka na brzké loučení se mnou matku tak zarazila, že jí lžíce vypadla do rendlíku a po tváři se jí rozlily slzy. Naproti tomu moje nadšení lze těžko popsat. Myšlenka na službu se mi spojovala s myšlenkami na svobodu, na radosti petrohradského života. Představoval jsem si sebe jako gardového důstojníka, což bylo podle mého mínění vrcholem lidského blaha.