Revízor

Nikolaj Vasilievič Gogoľ

Na zrcadlo nenadávej,
když máš křivou hubu.

Lidové přísloví.

Osoby

Charaktery a kostýmy

Poznámky pro pány herce

Městský náčelník, člověk už zestárlý ve službě a svým způsobem velmi nehloupý. Ačkoli bere úplatky, chová se velmi solidně. Je dost seriózní, ba trochu i mudrlant. Nemluví ani nahlas, ani potichu, ani mnoho, ani málo. Každé jeho slovo má váhu. Rysy tváře má hrubé a tvrdé jako každý, kdo začínal službu od nejnižších hodností. Přechod od strachu k radosti, od hrubosti k povýšenosti je u něho dost rychlý, jako u člověka s hrubě vyvinutými sklony duše. Oblečen je, jako obvykle, do své uniformy s výložkami^[1] a do vysokých jezdeckých holínek^[2] s ostruhami^[3]. Vlasy má krátce ostříhané, prošedivělé.

[1] Výložky: párová označení z látky nebo kovu na límci uniformy. V Rusku před rokem 1917 sloužily jako hodnostní označení podle tabulky hodností. (pozn. překl.)

[2] Vysoké jezdecké holínky (rus. botforty, z fr. bottes fortes): holínky jezdců s vysokými holeněmi a přišitými klapkami, které zakrývaly koleno. (pozn. překl.)

[3] Ostruhy: pomůcka jezdce připevněná na patu holínky. Slouží k ovládání koně, protože zesilují tlak lýtka na jeho boky. (pozn. překl.)

Anna Andrejevna, jeho žena, provinciální koketa^[4], ještě ne zcela v pokročilém věku, vychovaná zpola na románech a památnících, zpola na starostech o komoru a pokoj pro služky. Je velmi zvědavá a když se naskytne příležitost, projevuje marnivost. Někdy získá moc nad mužem jen proto, že on neví, co jí odpovědět. Tato moc se však vztahuje jen na drobnosti a spočívá pouze ve výčitkách a posměšcích. V průběhu hry se čtyřikrát převléká do různých šatů.

[4] Koketa: žena, která se snaží líbit a poutat pozornost mužů svým zjevem a způsoby. (pozn. překl.)

Chlestakov, mladý člověk, asi třiadvacetiletý, tenoučký, hubeňoučký. Je trochu přihlouplý a, jak se říká, bez cara v hlavě, jeden z těch lidí, které v kancelářích nazývají nejprázdnějšími. Mluví a jedná bez jakéhokoli rozmyslu. Nedokáže se déle soustředit na jedinou myšlenku. Řeč má trhanou a slova mu vyletují z úst zcela nečekaně. Čím více upřímnosti a prostoty představitel této role projeví, tím více získá. Oblečen je podle módy.

Osip, sluha, je takový, jací obvykle bývají sluhové v trochu pokročilejších letech. Mluví seriózně, hledí trochu dolů, je mudrlant a rád si sám pro sebe čte mravní ponaučení na adresu svého pána. Hlas má téměř vždy vyrovnaný, v rozhovoru s pánem nabývá přísného, úsečného, ba trochu i hrubého výrazu. Je chytřejší než jeho pán, a proto se dřív dovtípí, ale nerad mnoho mluví a je mlčenlivý šibal. Jeho kostým je šedý nebo modrý obnošený surdut^[5].

[5] Surdut (z fr. surtout, též redingot): dlouhý dvouřadový kabát podobný plášti, obvykle vypasovaný. (pozn. překl.)

Bobčinskij a Dobčinskij, oba malinkatí, kraťoučcí, velmi zvědaví. Neobyčejně se sobě podobají. Oba mají malá bříška, oba mluví rychle a nesmírně si pomáhají gesty a rukama. Dobčinskij je trochu vyšší a serióznější než Bobčinskij, ale Bobčinskij je bezprostřednější a živější než Dobčinskij.

Ljapkin-Ťapkin, soudce, člověk, který přečetl pět či šest knih, a proto je trochu volnomyšlenkář. Velký milovník dohadů, a proto dává každému svému slovu váhu. Jeho představitel musí mít ve tváři stále významnou minu. Mluví basem, zdlouhavě natahuje slova, chraplavě a sípavě, jako staré hodiny, které nejprve zasyčí a jen potom odbíjejí.

Zemljanika, správce dobročinných ústavů, velmi tlustý, nemotorný a neohrabaný člověk, ale přes to všechno vychytralec a šibal. Velmi úslužný a věčně ve spěchu.

Poštmistr, člověk prostoduchý až naivní.

Ostatní role nevyžadují zvláštní vysvětlení. Jejich originály má člověk téměř vždy před očima.

Páni herci musí věnovat zvláštní pozornost poslednímu výstupu. Poslední vyslovené slovo musí vyvolat elektrický otřes ve všech najednou, naráz. Celá skupina musí změnit postoj v jediném okamžiku. Zvuk úžasu se musí vydrat ze všech žen najednou, jakoby z jedné hrudi. Při nedodržení těchto poznámek se může ztratit celý efekt.

První dějství

Pokoj v domě městského náčelníka

Výstup I

Městský náčelník, správce dobročinných ústavů, dozorce škol, soudce, policejní komisař, lékař, dva strážníci.

Městský náčelník. Pozval jsem vás, pánové, abych vám oznámil přenepříjemnou zprávu: jede k nám revizor.

Ammos Fjodorovič. Jak to revizor?

Artemij Filippovič. Jak to revizor?

Městský náčelník. Revizor z Petrohradu, inkognito. A ještě s tajným příkazem.

Ammos Fjodorovič. No prosím!

Artemij Filippovič. Nebylo starostí, tak tu máš!

Luka Lukič. Pane Bože! Ještě i s tajným příkazem!

Městský náčelník. Jako bych to byl tušil: dnes se mi celou noc zdálo o jakýchsi dvou nezvyklých krysách. Namouduši, takové jsem ještě neviděl: černé, nepřirozeně velké! Přišly, očichaly a odešly. Přečtu vám dopis, který jsem dostal od Andreje Ivanoviče Čmychova. Vy ho, Artemiji Filippoviči, znáte. Píše toto: „Milý příteli, kmotře a dobrodinče (mumlá polohlasně, rychle přebíhá očima)… a oznámit ti.“ A! Tu to je: „Pospíchám ti kromě jiného oznámit, že přijel úředník s příkazem prohlédnout celou gubernii a zejména náš újezd (významně zvedne prst). Dozvěděl jsem se to od nejspolehlivějších lidí, ačkoli on sám se vydává za soukromou osobu. Protože vím, že se za tebou jako za každým vlečou hříšky, neboť jsi chytrý člověk a nerad necháš ujít, co ti samo plave do rukou…“ (zastaví se), nu, tady jsme mezi svými… „radím ti, abys si dal pozor, protože může přijet každou hodinu, pokud už nepřijel a nebydlí někde inkognito… Včera jsem…“ No, a tu už jdou rodinné věci: „…sestra Anna Kirillovna k nám přijela se svým mužem. Ivan Kirillovič velmi ztloustl a stále hraje na skrypky…“ a tak dále, a tak dále. Tak taková je to okolnost!