Revizor (Nikolaj Vasiljevič Gogol): rozbor díla k maturitě, děj a postavy

Revizor v kostce

Autor	Nikolaj Vasiljevič Gogol
Původní název	Ревизор (Revizor)
První uvedení	19. dubna 1836 (podle starého ruského kalendáře), Petrohrad, Alexandrinské divadlo
Literární druh	drama
Žánr	komedie (satirická společenská komedie)
Literární směr	realismus (počátky ruského kritického realismu)
Forma	próza, 5 dějství
Časoprostor	malé ruské újezdní město, dům městského náčelníka a hostinec, 30. léta 19. století, asi dva dny
Hlavní postavy	Chlestakov, mladý úředníček z Petrohradu, a městský náčelník Anton Antonovič
Počet stran	86 v našem vydání

Stručný děj (bez prozrazení konce)

Městský náčelník malého ruského města svolá úředníky a oznámí jim „přenepříjemnou zprávu“: z Petrohradu k nim jede revizor, a to inkognito. Všichni mají co skrývat. V nemocnici je špína, na soudu husy, náčelník bere úplatky a kupce odírá. Rychle se proto zametá ulice, nemocným se nasazují čisté čepice a vymýšlejí se výmluvy.

Vtom přiběhnou dva městští klevetníci, Bobčinskij a Dobčinskij, s novinou: v hostinci už dva týdny bydlí mladý pán z Petrohradu, nic neplatí a všechno si všímá. Určitě je to on! Jenže Ivan Alexandrovič Chlestakov je obyčejný drobný úředník, který prohrál peníze v kartách a nemá ani na oběd. Když za ním přijde sám městský náčelník, Chlestakov si myslí, že ho jdou zavřít. Náčelník si zase myslí, že se revizor zlobí. Ze dvou vyděšených lidí se začne rodit jeden velký omyl.

Revizor

Celou hru si můžete přečíst v novém překladu s vysvětlivkami starých ruských slov a hodností. První strany jsou zdarma jako ukázka.

79 Kč

Do košíku

Detail knihy ✨ Zdarma s PRO

Děj po dějstvích

První dějství. Městský náčelník Anton Antonovič přečte úředníkům dopis od známého: do gubernie přijel úředník, který se vydává za soukromou osobu. Každému radí, co má rychle napravit. Správce dobročinných ústavů Zemljanika má nemocným dát čisté čepice, soudce Ljapkin-Ťapkin má z úřadu uklidit husy a lovecký bič a dozorce škol Luka Lukič má krotit podivínské učitele. Soudce se přiznává, že úplatky bere, ale jen „v chrtích štěňatech“. Náčelník poprosí poštmistra, aby otevíral dopisy, a ten se přizná, že to dělá stejně, ze zvědavosti. Bobčinskij a Dobčinskij přinesou zprávu o mladíkovi z hostince, který „ani neplatí, ani neodjíždí“. Náčelník se vyleká a dá vymést ulici, která vede k hostinci. Na otázky po kostele u dobročinného ústavu se má odpovídat, že „se začal stavět, ale shořel“. Ve zmatku si místo klobouku chce nasadit krabici. Jeho žena Anna Andrejevna a dcera Marja Antonovna jsou na hosta zvědavé a posílají služku na výzvědy.

Druhé dějství. Pokojík v hostinci. Hladový sluha Osip prozradí, kdo je jeho pán: obyčejný „ristrátorek“, nejnižší úředník. Peníze od otce pořád prohýří a teď cestuje domů na vesnici v Saratovské gubernii. Chlestakov prohrál poslední peníze v kartách s pěchotním kapitánem a hostinský mu už nechce dát najíst. Nakonec dostane bídný oběd. Přichází městský náčelník a oba se nejdřív bojí jeden druhého. Chlestakov křičí, že do žaláře nepůjde, a náčelník se třese, že se revizor všechno dozvěděl. Náčelník mu „půjčí“ dvě stě rublů a nenápadně mu podstrčí čtyři sta. Chlestakovovo vyprávění o otci a o cestě do Saratova pokládá za chytré lži. Pozve ho bydlet k sobě. Bobčinskij celou dobu poslouchá za dveřmi a nakonec s nimi vletí do pokoje.

Třetí dějství. Doma čekají ženy. Dobčinskij jim přinese náčelníkův lístek, narychlo napsaný na účtu z hostince, a matka s dcerou se hádají, která si oblékne které šaty. Osip řekne náčelníkovu sluhovi Miškovi, že jeho pán je „generál, jen z jiné strany“. Chlestakov se vrací ze snídaně v nemocnici, kde mu chutnala ryba labardan, a seznámí se s dámami. Po víně se rozjede a začne se vychloubat: je přítelem Puškina, napsal Figarovu svatbu i román Jurij Miloslavskij, na stole má meloun za sedm set rublů, hraje whist s ministry a jednou řídil celý departement. Prý se ho bojí i Státní rada. Úředníci se třesou strachy. Když Chlestakov při řeči o polním maršálovi uklouzne, s úctou ho podepírají. Jde si zdřímnout. Náčelník přemýšlí, jestli je pravda aspoň polovina toho, co slyšel, vyptává se Osipa a dává mu peníze. Před dům postaví strážníky, kteří nesmějí pustit dovnitř žádného kupce.

Čtvrté dějství. Úředníci ve slavnostních uniformách se domluví, že se revizorovi představí po jednom, „mezi čtyřma očima“. Soudci strachy vypadnou bankovky z ruky a Chlestakov si je „půjčí“. Stejně si půjčí od poštmistra, od roztřeseného Luky Lukiče i od Zemljaniky, který při tom udá všechny ostatní. Bobčinskij a Dobčinskij dají dohromady šedesát pět rublů. Dobčinskij chce, aby jeho nemanželský syn směl nosit jeho jméno, a Bobčinskij prosí, aby v Petrohradě řekl i carovi, že „žije Pjotr Ivanovič Bobčinskij“. Teprve teď Chlestakovovi dojde, že ho pokládají za státníka, a o všem napíše posměšný dopis příteli Trjapičkinovi. Osip ho popohání, aby co nejdřív odjeli. Přicházejí kupci se stížnostmi na náčelníka a s „půjčkou“ pět set rublů. Po nich dvě ženy: zámečníkova žena, jejímuž muži protiprávně oholili čelo a vzali ho na vojnu, a poddůstojníkova žena, kterou omylem zmrskali. Pak se Chlestakov dvoří Marje Antonovně, políbí ji na rameno a klekne si před ní. Když vejde matka, klekne si i před ni a požádá o ruku ji. Když se vrátí dcera, žádá už o ruku dcery. Vyděšený náčelník nejdřív nevěří, pak je požehná. Osip oznámí, že koně jsou připraveni. Chlestakov jede prý jen na den k bohatému strýci, vezme si další peníze i perský koberec a trojka s ním odjede.

Páté dějství. Městský náčelník a jeho žena se už vidí v Petrohradě. On sní o generálské hodnosti, ona o prvním domě v hlavním městě. Náčelník si zavolá kupce, vyčiní jim a žádá od nich pořádné dary ke svatbě. Celé město přichází blahopřát. Hosté ho prosí o protekci a přitom si šeptají závistivé poznámky. Vtom vběhne poštmistr s rozpečetěným dopisem: Chlestakov nebyl revizor. Úředníci čtou nahlas jeho dopis Trjapičkinovi a každý se v něm dozví, co si o něm Chlestakov myslí. Městský náčelník je v něm „hloupý jako sivý valach“, Zemljanika „dokonalá svině v jarmulce“. Náčelník zuří na sebe, na Bobčinského a Dobčinského i na „čmáraly“, kteří ho jednou dají do komedie. Tehdy vstoupí žandarm: skutečný úředník, který přijel z Petrohradu na osobní rozkaz cara, je žádá ihned k sobě. Následuje němý výstup. Všichni zkamení a téměř půldruhé minuty se nepohnou.

Rozbor díla podle maturitní struktury

Literárně-historický kontext

Hra vznikla v Rusku za vlády cara Mikuláše I., v době přísné cenzury a rozbujelé byrokracie. Úředníky řadila tabulka hodností (titulární rada, kolegiální asesor, dvorní rada), o které hra neustále mluví. Ruská literatura tehdy prožívala svůj „zlatý věk“ a přecházela od romantismu k realismu. Gogol je spolu s Alexandrem Puškinem považován za zakladatele ruského realismu, přesněji kritického realismu: literatura nemá jen bavit, ale ukazovat nešvary společnosti. Námět Revizora dal Gogolovi podle tradice právě Puškin. Na Gogola navázali například Ivan Turgeněv, Fjodor Michajlovič Dostojevskij a Lev Nikolajevič Tolstoj. V českých zemích vyšel ve stejném roce 1836 Máchův Máj, tedy vrchol českého romantismu.

Téma a motivy

• Téma: úplatkářství, strach a přetvářka úředníků v carském Rusku; omyl, ve kterém je bezvýznamný mladík pokládán za mocného revizora.
• Motivy: revizor, inkognito, úplatek („půjčka“), dopis, strach, lež a vychloubání, kariéra a hodnost, Petrohrad jako sen, klevety, falešné zásnuby, smích.
• Hlavní myšlenka: strach ze špatného svědomí dělá z lidí slepce a směšné figurky. Úředníci se prozradí sami, sami nabízejí úplatky a sami se navzájem udávají. Hra se nesměje jednomu městu, ale každému, kdo se v něm pozná: „Komu se smějete? Sami sobě se smějete!“

Časoprostor

Malé újezdní město kdesi v hloubi Ruska: „odtud, i kdybyste tři roky cválal, nedocváláte do žádného státu“. Děj se odehrává ve dvou prostředích: v domě městského náčelníka (1., 3., 4. a 5. dějství) a v pokojíku v hostinci (2. dějství). Čas: 30. léta 19. století, děj trvá asi dva dny. Osip ve 4. dějství říká: „Pobavili jsme se tu dva dny, nu a dost.“

Kompoziční výstavba

Chronologická, pět dějství rozdělených na výstupy:

1. expozice: zpráva o revizorovi, úředníci se připravují;
2. kolize: Bobčinskij a Dobčinskij „objeví“ revizora, setkání náčelníka s Chlestakovem v hostinci;
3. krize: Chlestakovovo vychloubání v náčelníkově domě, úplatky a zásnuby s Marjou Antonovnou;
4. peripetie: Chlestakov odjede, náčelník se už vidí generálem a přijímá gratulace;
5. katastrofa (rozuzlení): poštmistr přečte Chlestakovův dopis, žandarm ohlásí skutečného revizora, němý výstup.

Kompozice je kruhová (rámcová): hra začíná i končí zprávou o revizorovi. První věta oznamuje, že revizor jede, poslední, že už přijel. Zvláštností je němý výstup na konci: herci téměř půldruhé minuty stojí zkamenělí. Hru uvozuje motto, lidové přísloví „Na zrcadlo nenadávej, když máš křivou hubu.“ Hra tedy chce být zrcadlem společnosti.

Literární druh a žánr

Drama, komedie, přesněji satirická společenská komedie. Prvky komedie omylů (celé město si splete obyčejného mladíka s revizorem) a grotesky (němý výstup, přehnané scény). Hra je psaná prózou. Nemá kladného hrdinu: mezi hlavními postavami není jediný čestný člověk a i milostná zápletka je jen hra.

Vypravěč a typy promluv

Drama nemá vypravěče. Děj se odvíjí v dialozích. Doplňují ho monology (Osip a Chlestakov ve 2. dějství, Chlestakov ve 4. dějství, náčelník v 5. dějství) a velmi časté repliky stranou, v nichž postava prozradí, co si opravdu myslí. Soudce například po zmínce o řádu poznamená stranou: „A peníze v pěsti, a pěst celá v ohni.“ V 5. dějství mluví některé postavy přímo k divákům. Důležité jsou scénické poznámky v závorkách, například: (Místo klobouku si chce nasadit papírové pouzdro.) Gogol navíc hru uvádí poznámkami pro pány herce, kde popisuje povahy postav. Součástí textu jsou i dopisy (dopis Čmychova v 1. dějství, Chlestakovův dopis Trjapičkinovi v 5. dějství).

Postavy

• Ivan Alexandrovič Chlestakov – asi třiadvacetiletý drobný úředník z Petrohradu, „bez cara v hlavě“, jak píše Gogol v poznámkách pro herce. Není to promyšlený podvodník. Mluví a jedná bez rozmyslu, rád se vychloubá a lže, dokud ho někdo poslouchá. Peníze od úředníků bere jako samozřejmost. Že ho pokládají za někoho jiného, pochopí až ve 4. dějství.
• Městský náčelník (Anton Antonovič Skvoznik-Dmuchanovskij) – hlava města, ve službě třicet let. Bere úplatky, okrádá kupce a umí se před vrchností přetvařovat. Je mazaný, ale strach ho zaslepí. Od strachu rychle přechází k povýšenosti.
• Anna Andrejevna – jeho žena, marnivá a zvědavá provinční koketa. Soupeří s vlastní dcerou o pozornost hosta.
• Marja Antonovna – jejich osmnáctiletá dcera. Chlestakov ji požádá o ruku.
• Osip – Chlestakovův sluha, starší a chytřejší než jeho pán. Hned pochopí, co se děje, bere všechno, co jim dávají, a popohání pána k odjezdu.
• Ammos Fjodorovič Ljapkin-Ťapkin – soudce, vášnivý lovec. Přečetl pět či šest knih, a proto je „trochu volnomyšlenkář“. Úplatky bere ve štěňatech.
• Artemij Filippovič Zemljanika – správce dobročinných ústavů (nemocnice). Tlustý, úslužný a vychytralý, před revizorem udá všechny kolegy.
• Luka Lukič Chlopov – dozorce škol, ustrašený člověk, kterému před vyšší hodností „duše mi jednoduše zamře“.
• Ivan Kuzmič Špekin – poštmistr, prostoduchý a zvědavý. Otevírá cizí dopisy, a tak nakonec odhalí pravdu.
• Bobčinskij a Dobčinskij – dva Pjotrové Ivanovičové, městští klevetníci, kteří jsou si podobní a pořád si skáčou do řeči. Oni první rozhlásí, že Chlestakov je revizor.
• Christian Ivanovič – lékař, který neumí rusky ani slovo.
• Děržimorda, Svistunov – strážníci, policejní komisař Stepan Iljič.
• Kupci, zámečníkova žena, poddůstojníkova žena – oběti náčelníkovy zvůle, které si chodí stěžovat.
• Trjapičkin – Chlestakovův přítel v Petrohradě, který píše „článečky“. Na scéně se neobjeví.
• Žandarm – v posledním výstupu ohlásí příjezd skutečného revizora.

Jazykové prostředky

• Spisovný jazyk prolínaný hovorovými a lidovými výrazy, nadávkami a dobovými slovy (gubernie, újezd, asignace, šinel). Vysvětlivky v našem vydání objasňují i ruské hodnosti.
• Mluvící jména: v ruštině mnohá jména něco znamenají. Zemljanika je lesní jahoda, Děržimorda zní jako „drž hubu“ a Ljapkin-Ťapkin připomíná ruské „ťap-ljap“, tedy odbytě, ledabyle.
• Zkomoleniny charakterizují postavy: Osipovo „tijátr“, „ristrátorek“, „galanterní“, „prošpekt“, Dobčinského „šantrét“, „konfuzie“ Korobkinovy ženy.
• Galicismy (francouzská slova) ukazují Chlestakovovu hranou světskost: comprenez vous, bonton, mauvais ton, „vojažování“.
• Zdrobněliny: „kartičky“, „penízky“, „článečky“, „surdutík“.
• Hyperbola (nadsázka): meloun za sedm set rublů, polévka, která „přišla parníkem rovnou z Paříže“, „třicet pět tisíc samých kurýrů“.
• Gradace: Chlestakovovy lži rostou od přátelství s vedoucím oddělení až po „Hned zítra mě povýší na polního marš…“.
• Přirovnání: nemocní „se uzdravují jako mouchy“, náčelník je „hloupý jako sivý valach“, hrabata a knížata „bzučí jako čmeláci“, generálství mu „sluší jako krávě sedlo“.
• Metafora: „jsem jim včera nasypal písek do očí“, „pověsíme mu bulíky na nos“; ve scénické poznámce se poštmistr „změnil v otazník“.
• Ironie a satira: náčelník před Chlestakovem líčí, jak v noci nespí starostí o vlast. Zemljanika stranou: „Ech, ničema, jak to maluje!“
• Přísloví a rčení: motto o zrcadle, „Velké lodi velká plavba“, „Chce-li Bůh někoho potrestat, nejprve mu vezme rozum“, „Tu máš, babko, Jurijův den!“.
• Apostrofa a řečnické otázky: náčelník se v 5. dějství obrací přímo na diváky: „Komu se smějete? Sami sobě se smějete!“
• Aposiopeze (nedokončená výpověď): vyděšené koktání „Va-va-va… ličenstvo, ex… ex… celence“, Chlestakovovo nedořečené „polního marš…“.
• Opakování a slovní komika: Bobčinskij a Dobčinskij si neustále skáčou do řeči a opakují jeden po druhém.
• Neologismy a nadávky: „Arcišibalové, protobestie, podvodníci světa!“

Nejznámější citáty

Pozval jsem vás, pánové, abych vám oznámil přenepříjemnou zprávu: jede k nám revizor.

První věta hry, městský náčelník (1. dějství, 1. výstup).

Já jsem všude, všude. Do paláce chodím každý den. Hned zítra mě povýší na polního marš…

Vrchol Chlestakovova vychloubání (3. dějství, 6. výstup). Hned nato uklouzne a úředníci ho s úctou podepírají.

Ne, to si nemyslete: já neberu vůbec žádné úplatky.

Chlestakov kupcům (4. dějství, 10. výstup). O větu později si od nich „půjčí“ pět set rublů i se stříbrným podnosem.

Lže, namouduši lže. Ona se zmrskala sama.

Městský náčelník o poddůstojníkově ženě, kterou dal zmrskat (4. dějství, 15. výstup).

Komu se smějete? Sami sobě se smějete!

Městský náčelník po přečtení Chlestakovova dopisu (5. dějství, 8. výstup). Nejslavnější věta hry míří přímo na diváky.

O autorovi

Nikolaj Vasiljevič Gogol (1809 – 1852) byl ruský prozaik a dramatik ukrajinského původu, jeden ze zakladatelů ruského realismu. Narodil se v Poltavské gubernii na Ukrajině, která tehdy patřila k Ruské říši. Jako mladík odešel do Petrohradu, krátce pracoval jako drobný úředník a svět kanceláří, hodností a úplatků poznal z první ruky. Proslavily ho povídky z ukrajinského venkova Večery na dědince u Dikaňky, sbírka Mirgorod s novelou Taras Bulba a petrohradské povídky, například Nos a Plášť. Premiéru Revizora v roce 1836 navštívil podle svědectví i car Mikuláš I. Hra vyvolala velké spory a Gogol pak na dlouhá léta odjel do ciziny, hlavně do Říma. Tam psal román Mrtvé duše (1842). Konec života prožil v náboženské krizi, krátce před smrtí spálil rukopis druhého dílu Mrtvých duší a zemřel v Moskvě. Napsal také komedii Ženitba.

Čtenářský deník: vzor

• Název: Revizor
• Autor: Nikolaj Vasiljevič Gogol
• Literární druh a žánr: drama, satirická komedie
• Hlavní postavy: Chlestakov, Osip, městský náčelník Anton Antonovič, Anna Andrejevna, Marja Antonovna, Bobčinskij a Dobčinskij, úředníci města
• Místo a čas děje: malé ruské město, 30. léta 19. století, asi dva dny
• Děj: Městský náčelník se dozví, že do města jede inkognito revizor z Petrohradu. Dva klevetníci ho omylem „objeví“ v hostinci: je to mladý úředníček Chlestakov, který prohrál peníze v kartách. Vyděšení úředníci ho uctívají, hostí a uplácejí. Chlestakov se vychloubá, bere peníze a zasnoubí se s náčelníkovou dcerou. Pak odjede. Z jeho dopisu příteli se úředníci dozvědí, že nebyl revizor a že se jim vysmívá. Vtom žandarm ohlásí příjezd skutečného revizora.
• Hlavní myšlenka: Špatné svědomí a strach dělají z lidí slepce. Úplatkářství a přetvářka jsou směšné, ale i nebezpečné, a smích hry míří na každého z nás.
• Můj názor: (sem napište, která scéna vás nejvíc pobavila a jestli znáte někoho podobného Chlestakovovi)

Časté otázky

Kolik má Revizor stran? V našem vydání 86 stran. Je to komedie o pěti dějstvích, přečte se za jedno či dvě odpoledne.

Jak Revizor končí? Poštmistr otevře Chlestakovův dopis a všichni se dozvědí, že nebyl revizor. Chlestakov je už pryč i s penězi. Vtom žandarm oznámí, že přijel skutečný úředník z Petrohradu na osobní rozkaz cara a žádá je ihned k sobě. Hra končí němým výstupem, ve kterém všichni zkamení.

Kdo je v Revizorovi skutečný revizor? Na scéně se neobjeví. Ohlásí ho až žandarm v posledním výstupu. Chlestakov revizorem nikdy nebyl, město si ho samo vymyslelo.

Je Chlestakov podvodník? Ne vědomě. Nic neplánuje. Nejdřív si myslí, že ho jdou zavřít pro dluhy. Za státníka se nevydává, jen se vychloubá a bere, co mu nabízejí. Že ho pokládají za někoho jiného, pochopí až ve 4. dějství. Víc rozumu má jeho sluha Osip, který ho popohání, aby co nejdřív zmizeli.

Proč si úředníci myslí, že je Chlestakov revizor? Protože se ho bojí. Bobčinskij a Dobčinskij vidí mladého pána z Petrohradu, který dva týdny bydlí v hostinci, neplatí a podle Bobčinského si „všechno si prohlédl“. Městu to stačí. Když se pak Chlestakov rozzlobí, náčelník to pokládá za hněv revizora.

Do jakého literárního směru Revizor patří? K realismu, přesněji ke kritickému realismu. Gogol v něm kriticky zobrazuje ruskou společnost a úřednictvo své doby.

Má Revizor vypravěče? Ne, je to drama. Děj se odvíjí v dialozích a monolozích postav, autor promlouvá jen scénickými poznámkami a poznámkami pro herce.