Senzace s balónem
Edgar Allan Poe
BALONOVÁ MYSTIFIKACE
[Ohromující zprávy expresně, via Norfolk! – Atlantik překonán za tři dny! Skvělý triumf létacího stroje pana Moncka Masona! – Přílet pana Masona, pana Roberta Hollanda, pana Hensona, pana Harrisona Ainswortha a čtyř dalších na Sullivanův ostrov u Charlestownu v Jižní Karolíně v řiditelném balonu „Victoria“ po letu trvajícím sedmdesát pět hodin z pevniny na pevninu! Úplné podrobnosti o výpravě!
Následující jeu d’esprit s výše uvedeným nadpisem vysázeným velkolepými verzálkami a štědře protkaným vykřičníky bylo původně uveřejněno jako holá skutečnost v deníku „New York Sun“ a tam dokonale posloužilo účelu vytvořit nestravitelnou potravu pro quidnunce během těch pár hodin, které uplynuly mezi dvěma charlestonskými poštami. Nával po „jediném listu, který měl zprávy“, byl něčím, co předčilo i to nejúžasnější. A opravdu, jestliže (jak někteří tvrdí) „Victoria“ onu zaznamenanou výpravu skutečně nevykonala, bude těžké uvést důvod, proč by ji vykonat neměla.]
Velký problém je konečně vyřešen! Vzduch, právě tak jako země a oceán, byl podmaněn vědou a stane se běžnou a pohodlnou cestou lidstva. Atlantik byl skutečně překonán v balonu! a to bez obtíží – bez jakéhokoli zjevného velkého nebezpečí – s dokonalým ovládáním stroje – a v nepředstavitelně krátkém čase, za sedmdesát pět hodin od břehu ke břehu! Díky horlivosti našeho agenta v Charlestonu v Jižní Karolíně máme možnost být prvními, kdo poskytnou veřejnosti podrobný popis této nejneobyčejnější výpravy. Uskutečnila se mezi sobotou 6. tohoto měsíce v 11. hodinu dopoledne a 2. hodinou odpoledne v úterý 9. tohoto měsíce a vykonali ji Sir Everard Bringhurst, pan Osborne (synovec lorda Bentincka), pan Monck Mason a pan Robert Holland (známí vzduchoplavci), pan Harrison Ainsworth (autor díla „Jack Sheppard“ atd.) a pan Henson (projektant nedávného neúspěšného létacího stroje), spolu se dvěma námořníky z Woolwiche – celkem osm osob. Na níže uvedené podrobnosti se lze spolehnout jako na hodnověrné a v každém ohledu přesné, neboť jsou, až na drobnou výjimku, opsány verbatim ze společných deníků pana Moncka Masona a pana Harrisona Ainswortha, jejichž laskavosti vděčí náš agent i za množství ústních informací o samotném balonu, jeho konstrukci a jiných zajímavostech. Jediná úprava přijatého rukopisu byla provedena s cílem přetavit uspěchanou zprávu našeho agenta, pana Forsytha, do souvislé a srozumitelné podoby.
„BALON.
„Dva velmi přesvědčivé neúspěchy z poslední doby, totiž neúspěchy pana Hensona a Sira George Cayleyho, značně oslabily zájem veřejnosti o předmět vzdušné plavby. Záměr pana Hensona (který zpočátku i muži vědy pokládali za velmi uskutečnitelný) byl založen na principu nakloněné roviny, která se z výšiny spouštěla působením vnější síly, vyvolávané a udržované otáčením lopatek narážejících do vzduchu, jež tvarem i počtem připomínaly křídla větrného mlýna. Avšak při všech pokusech, které se dělaly s modely v Adelaide Gallery, se zjistilo, že činnost těchto lopatek stroj nejenže nepoháněla, ale jeho let přímo brzdila. Jedinou hnací silou, jakou kdy projevil, byl impetus, získaný ze sestupu po nakloněné rovině. Tento impetus zanesl stroj dál tehdy, když byly lopatky v klidu, než když byly v pohybu, což dostatečně dokazuje jejich zbytečnost. Při chybějící hnací síle, která byla zároveň silou nadnášející, celý výtvor nevyhnutelně klesal. Tato úvaha přivedla Sira George Cayleyho k tomu, aby myslel jen na to, jak připojit vrtuli k nějakému stroji, který má sám o sobě nezávislou schopnost nadnášení – zkrátka k balonu. Ten nápad však byl u Sira George nový či původní jen potud, pokud jde o způsob jeho uvedení do praxe. Model svého vynálezu vystavil v Polytechnic Institution. Pohonný princip, čili síla, se i zde uplatňoval na přerušovaných plochách, čili lopatkách, uvedených do otáčení. Lopatky byly čtyři, ale ukázaly se zcela neúčinnými při pohybu balonu i při podpoře jeho vzestupné síly. Celý záměr tak úplně ztroskotal.
„Právě v této chvíli pan Monck Mason (jehož plavba z Doveru do Weilburgu v balonu „Nassau“ vzbudila roku 1837 tak velké vzrušení) přišel na myšlenku využít k pohonu vzduchem princip Archimédova šroubu, přičemž neúspěch záměru pana Hensona i Sira George Cayleyho správně připsal přerušování plochy v samostatných lopatkách. První veřejný pokus učinil ve Willis’s Rooms, ale potom svůj model přenesl do Adelaide Gallery.
„Tak jako balon Sira George Cayleyho, i jeho vlastní byl elipsoid. Jeho délka činila třináct stop a šest palců – výška šest stop a osm palců. Obsahoval asi tři sta dvacet kubických stop plynu, který by, kdyby šlo o čistý vodík, unesl při prvním naplnění dvacet jedna liber, než plyn stihne zeslábnout nebo uniknout. Hmotnost celého stroje a přístroje činila sedmnáct liber, takže zbývaly asi čtyři libry. Pod středem balonu byla konstrukce z lehkého dřeva, asi devět stop dlouhá, připoutaná k samotnému balonu sítí obvyklým způsobem. Z této konstrukce visel proutěný koš čili gondola.
„Šroub se skládá z osy, kterou tvoří dutá mosazná trubka osmnáct palců dlouhá. Osou prochází v polospirále, nakloněné pod úhlem patnácti stupňů, soustava paprsků z ocelového drátu. Paprsky jsou dvě stopy dlouhé, takže na každou stranu vyčnívají o stopu. Tyto paprsky jsou na vnějších koncích pospojovány dvěma pásy zploštělého drátu – celek tak vytváří kostru šroubu, kterou doplňuje potah z naolejovaného hedvábí, nařezaného na klíny a napnutého tak, aby poskytoval poměrně rovnoměrný povrch. Na obou koncích osy je tento šroub podepřen sloupky z duté mosazné trubky, sestupujícími z obruče. Ve spodních koncích těchto trubek jsou otvory, v nichž se otáčejí čepy osy. Z konce osy, který je nejblíže ke gondole, vychází ocelový hřídel, spojující šroub s pastorkem pružinového mechanismu upevněného v gondole. Činností této pružiny se šroub roztáčí velkou rychlostí a celku uděluje pohyb vpřed. Pomocí kormidla se stroj dal snadno obrátit kterýmkoli směrem. Pružina měla v poměru ke svým rozměrům velkou sílu, neboť dokázala po prvním otočení zvednout čtyřicet pět liber na válci o průměru čtyři palce, a její síla postupně rostla, jak se natahovala. Vážila celkem osm liber a šest uncí. Kormidlo tvořila lehká rákosová kostra potažená hedvábím, tvarem trochu podobná pálce, asi tři stopy dlouhá a v nejširším místě stopu široká. Vážilo asi dvě unce. Dalo se otočit naplocho a nasměrovat nahoru či dolů, jakož i doprava či doleva. Tak umožňovalo vzduchoplavci přenést odpor vzduchu, nevyhnutelně vznikající při pohybu kormidla v nakloněné poloze, na kteroukoli stranu, na kterou chtěl působit, a tím stočit balon opačným směrem.