Záhada Marie Rogêtové

Edgar Allan Poe

POKRAČOVÁNÍ „VRAŽD V RUE MORGUE".

Es giebt eine Reihe idealischer Begebenheiten, die der Wirklichkeit parallel lauft. Selten fallen sie zusammen. Menschen und zufalle modificiren gewohulich die idealische Begebenheit, so dass sie unvollkommen erscheint, und ihre Folgen gleichfalls unvollkommen sind. So bei der Reformation; statt des Protestantismus kam das Lutherthum hervor.
Existuje ideální sled událostí, který běží souběžně se skutečným. Zřídka se shodují. Lidé a okolnosti zpravidla pozměňují ideální sled událostí tak, že se jeví jako nedokonalý, a jeho následky jsou stejně nedokonalé. Tak tomu bylo s reformací. Namísto protestantismu přišlo luteránství. – Novalis.(*2) Moral Ansichten.

Je málo lidí, dokonce i mezi nejklidnějšími mysliteli, které by občas nezaskočily shody okolností tak zdánlivě zázračné povahy, že je jejich rozum nedokázal přijmout jako pouhé shody okolností, a nevehnaly je do neurčité, avšak vzrušující poloviční víry v nadpřirozeno. Takové pocity – vždyť poloviční víry, o nichž mluvím, nikdy nemají plnou sílu myšlenky – takové pocity se málokdy dají úplně zadusit, leda že se odvoláme na nauku o náhodě, čili, jak se odborně nazývá, na počet pravděpodobnosti. Nuže, tento počet je ve své podstatě čistě matematický, a tak máme před sebou tu zvláštnost, že to nejneúprosněji přesné ve vědě se uplatňuje na stín a duchovnost toho nejneuchopitelnějšího v úvahách.

Neobyčejné podrobnosti, které jsem nyní povolán zveřejnit, se, pokud jde o časovou posloupnost, ukážou jako první větev série sotva pochopitelných shod okolností, jejíž druhou, čili závěrečnou větev znají všichni čtenáři z nedávné vraždy Mary Cecilie Rogersové v New Yorku.

Když jsem se v článku nazvaném „Vraždy v Rue Morgue" asi před rokem pokusil vykreslit několik velmi pozoruhodných rysů duševní povahy svého přítele, chevaliera C. Auguste Dupina, ani mě nenapadlo, že bych se k tomu tématu někdy vrátil. Toto vykreslení povahy bylo mým záměrem, a tento záměr se důkladně naplnil v tom divokém sledu okolností, které jsem uvedl jako doklad Dupinovy svéráznosti. Mohl jsem předložit i jiné příklady, ale nic víc bych tím nedokázal. Nedávné události mě však svým překvapivým vývojem přinutily k dalším podrobnostem, které ponesou nádech vynuceného přiznání. Po tom, co jsem nedávno slyšel, by věru bylo zvláštní, kdybych mlčel o tom, co jsem tak dávno slyšel i viděl.

Po skončení tragédie spjaté se smrtí madame L’Espanaye a její dcery chevalier tu záležitost rázem pustil z pozornosti a upadl zpět do svých starých zvyků zádumčivého snění. Sám vždy náchylný k roztržitosti, ochotně jsem se přizpůsobil jeho náladě. Nadále jsme obývali naše pokoje ve Faubourg Saint Germain, přenechali jsme budoucnost větrům a klidně dřímali v přítomnosti, přičemž jsme nudný svět kolem nás vplétali do snů.

Avšak tyto sny nebyly zcela nepřerušené. Snadno lze předpokládat, že úloha, kterou můj přítel sehrál v dramatu v Rue Morgue, nezůstala bez dojmu na představivost pařížské policie. Mezi jejími vyslanci se Dupinovo jméno stalo pojmem v každodenní řeči. Jelikož jednoduchá povaha těch úsudků, jimiž rozmotal záhadu, nebyla nikdy vysvětlena ani prefektovi, ani nikomu jinému kromě mě, přirozeně není překvapivé, že se ta věc pokládala za téměř zázrak, ani že chevalierovy analytické schopnosti mu vynesly pověst člověka obdařeného intuicí. Jeho upřímnost by ho byla pohnula k tomu, aby z takového předsudku vyvedl každého, kdo by se ptal. Jeho lenivá nálada mu však zakazovala jakékoli další rozvíjení tématu, které ho už dávno přestalo zajímat. Tak se stalo, že se ocitl v ohnisku pozornosti policie. Nebylo málo případů, kdy se pokoušeli získat jeho služby na prefektuře. Jedním z nejpozoruhodnějších byla vražda mladé dívky jménem Marie Rogêt.