← Zpět na produkt

👁 Ukázka zdarma – první 3 strany díla.

Mesmerické zjevení

Edgar Allan Poe

MESMERICKÉ ZJEVENÍ

Ať už rationale mesmerismu ještě halí jakákoli pochybnost, jeho ohromující fakta jsou dnes už téměř všeobecně uznávána. O těch pochybují už jen skeptici z povolání – cech neužitečný a nevážený. Není absolutnějšího mrhání časem než pokus dokazovat v dnešní době, že člověk dokáže pouhým úkonem vůle zapůsobit na svého bližního tak, že jej uvrhne do abnormálního stavu, jehož jevy se velmi blízce podobají jevům smrti, nebo se jim aspoň podobají víc než jevům kteréhokoli jiného normálního stavu, jaký známe, že osoba takto ovlivněná užívá v tomto stavu vnějších smyslových orgánů jen s námahou, a i tehdy chabě, a přesto vnímá (ostře zjemnělým postřehem a kanály, o nichž se předpokládá, že jsou neznámé) věci ležící mimo dosah tělesných orgánů, že její rozumové schopnosti jsou navíc obdivuhodně povzneseny a posíleny, že její sympatie s osobou, která na ni takto působí, jsou hluboké, a konečně že její vnímavost k tomuto působení roste s jeho četností, zatímco v témž poměru se zvláštní jevy jím vyvolávané stávají rozsáhlejšími a výraznějšími.

Pravím, že dokazovat tyto věci, které tvoří zákony mesmerismu v jeho obecných rysech, by bylo prací nad povinnost. Ani nemíním svým čtenářům vnucovat takový zbytečný důkaz. Dnes ne. Můj nynější záměr je věru zcela jiný. Jsem puzen k tomu, abych navzdory celému světu předsudků bez komentáře podrobně vyložil velmi pozoruhodný obsah rozhovoru, který se odehrál mezi bdělým spáčem a mnou.

Osobu, o níž je řeč (pana Vankirka), jsem měl už odedávna ve zvyku mesmerizovat a dostavila se u ní obvyklá vystupňovaná citlivost a povznesenost mesmerického vnímání. Už dlouhé měsíce ho sužovaly rozvinuté souchotiny, jejichž tíživější účinky zmírňovaly mé úkony, a v noci ve středu patnáctého tohoto měsíce mě zavolali k jeho lůžku.

Nemocný trpěl prudkou bolestí v oblasti srdce a dýchal s velkými obtížemi, přičemž vykazoval všechny běžné příznaky astmatu. Při takových křečích mu obvykle přinášelo úlevu přikládání hořčice na nervová centra, ale této noci to zkoušeli marně.

Když jsem vstoupil do jeho pokoje, přivítal mě veselým úsměvem, a ačkoli zjevně trpěl značnou tělesnou bolestí, duševně se zdál zcela klidný.

„Poslal jsem pro vás dnes v noci,“ řekl, „ani ne tak proto, abyste ulevil mému tělesnému neduhu, jako proto, abyste mě uspokojil ve věci jistých psychických dojmů, které mi v poslední době způsobily mnoho úzkosti a překvapení. Nemusím vám říkat, jak skeptický jsem dosud býval v otázce nesmrtelnosti duše. Nemohu popřít, že jako by v samé té duši, kterou jsem popíral, vždy existoval jakýsi nejasný poloviční pocit jejího vlastního bytí. Avšak tento poloviční pocit nikdy nepřerostl v přesvědčení. Můj rozum s ním neměl nic společného. Všechny pokusy o logické zkoumání končily věru tím, že jsem byl ještě skeptičtější než předtím. Radili mi, abych studoval Cousina. Studoval jsem ho v jeho vlastních dílech i v dílech jeho evropských a amerických ozvěn. Do rukou se mi dostal například ‚Charles Elwood‘ pana Brownsona. Četl jsem ho s hlubokou pozorností. Od začátku do konce se mi jevil logický, ale ty části, které nebyly pouze logické, byly naneštěstí úvodními argumenty nevěřícího hrdiny knihy. Z jeho závěrečného shrnutí se mi zdálo zřejmé, že myslitel nedokázal přesvědčit ani sám sebe. Jeho konec zjevně zapomněl na svůj začátek jako Trinculova vláda. Zkrátka, netrvalo dlouho a pochopil jsem, že má-li být člověk rozumově přesvědčen o vlastní nesmrtelnosti, nikdy ho o ní nepřesvědčí holé abstrakce, jaké jsou už tak dlouho v módě u moralistů Anglie, Francie a Německa. Abstrakce mohou bavit a cvičit mysl, ale nezmocní se jí. Přinejmenším zde na zemi, o tom jsem přesvědčen, nás bude filozofie vždy marně vyzývat, abychom hleděli na vlastnosti jako na věci. Vůle snad přisvědčí – duše – rozum nikdy.

„Opakuji tedy, že jsem pouze napolo cítil a nikdy jsem rozumově nevěřil. Avšak v poslední době se ten pocit jaksi prohloubil, až se natolik přiblížil souhlasu rozumu, že je mezi nimi těžké rozlišit. A dokážu tento účinek také jasně vystopovat až k mesmerickému vlivu. Svou myšlenku neumím vysvětlit lépe než hypotézou, že mesmerické povznesení mi umožňuje vnímat sled úsudků, který v mé abnormální existenci přesvědčuje, avšak v plném souladu s mesmerickými jevy nesahá do mého normálního stavu jinak než svým účinkem. V bdělém spánku jsou uvažování i jeho závěr, příčina i její účinek přítomny spolu. V mém přirozeném stavu příčina mizí a zůstává jen účinek, a snad jen částečný.

„Tyto úvahy mě přivedly na myšlenku, že by mohly vzejít dobré výsledky ze série dobře mířených otázek, které by mi někdo kladl v mesmerizovaném stavu. Často jste pozoroval hluboké sebepoznání, jaké projevuje bdělý spáč – rozsáhlé vědomosti, které prokazuje ve všem, co se týká samého mesmerického stavu. A z tohoto sebepoznání lze vyvodit pokyny, jak správně vést takovou katechezi otázek.“

Samozřejmě jsem k tomuto pokusu svolil. Několik tahů uvrhlo pana Vankirka do mesmerického spánku. Jeho dech se okamžitě uvolnil a zdálo se, že necítí žádné tělesné obtíže. Následoval pak tento rozhovor. V. v dialogu označuje pacienta a P. mne.

P. Spíte?

V. Ano – ne. Raději bych spal tvrději.

P. [Po několika dalších tazích.] Spíte teď?

V. Ano.

P. Jak podle vašeho mínění skončí vaše nynější nemoc?

V. [Po dlouhém váhání a jakoby s námahou.] Musím zemřít.

P. Trápí vás pomyšlení na smrt?

Tohle byl jen úryvek. Získejte celé dílo a čtěte bez omezení.

Získat celé dílo →

Některé tituly jsou pro registrované zdarma – zaregistrujte se.