Sud amontillada

Edgar Allan Poe

SUD AMONTILLADA.

Tisíc křivd od Fortunata jsem snášel, jak jsem nejlépe uměl, ale když se odvážil k urážce, přísahal jsem pomstu. Vy, kdo tak dobře znáte povahu mé duše, se však nebudete domnívat, že jsem vyslovil hrozbu. Konečně budu pomstěn. To byla věc definitivně rozhodnutá, ale právě ta definitivnost, s jakou jsem ji rozhodl, vylučovala pomyšlení na riziko. Musím nejen potrestat, ale potrestat beztrestně. Křivda není odčiněna, když odplata dostihne toho, kdo ji odčiňuje. Stejně tak není odčiněna, když se mstitel nedá jako mstitel pocítit tomu, kdo se křivdy dopustil.

Je třeba vědět, že jsem Fortunatovi ani slovem, ani skutkem nezavdal příčinu pochybovat o mé dobré vůli. Nadále jsem se mu, jak bylo mým zvykem, usmíval do tváře a on nepostřehl, že můj úsměv teď platí myšlence na jeho obětování.

Měl jednu slabinu, tento Fortunato, ačkoli v jiných ohledech to byl muž, kterého bylo třeba ctít, ba i bát se ho. Pyšnil se svým znalectvím vín. Málo Italů má pravého ducha virtuosa. Jejich nadšení bývá většinou přizpůsobeno času a příležitosti – aby mohli klamat britské a rakouské milionáře. V malířství a ve znalectví drahokamů byl Fortunato jako jeho krajané šarlatán, ale ve věci starých vín byl upřímný. V tomto ohledu jsem se od něho podstatně nelišil: sám jsem se dobře vyznal v italských ročnících a kupoval jsem hojně, kdykoli jsem mohl.

Jednoho večera ve vrcholném šílenství karnevalového období, kolem soumraku, jsem potkal svého přítele. Oslovil mě s přehnanou srdečností, neboť už měl hodně vypito. Měl na sobě šaškovský úbor. Byl oblečen v těsně přiléhavých, pestře pruhovaných šatech a hlavu mu korunovala kuželovitá čapka s rolničkami. Byl jsem tak rád, že ho vidím, až se mi zdálo, že mu nikdy nepřestanu tisknout ruku.

Řekl jsem mu: „Drahý Fortunato, to je štěstí, že tě potkávám. Jak pozoruhodně dobře dnes vypadáš! Ale dostal jsem sud čehosi, co se vydává za amontillado, a mám pochybnosti.“