Ďáblík zvrácenosti

Edgar Allan Poe

ĎÁBLÍK ZVRÁCENOSTI

Při zkoumání schopností a pudů – oněch prima mobilia lidské duše – frenologové opomněli vyhradit místo náklonnosti, která, ač zjevně existuje jako základní, prvotní, neredukovatelný cit, unikla stejně tak i všem moralistům před nimi. V ryzí pýše rozumu jsme ji přehlédli my všichni. Dopustili jsme, aby její existence unikla našim smyslům, jedině pro nedostatek přesvědčení – víry, ať už víry ve Zjevení, nebo víry v kabalu. Myšlenka na ni nám nikdy nepřišla na mysl, prostě pro její nadbytečnost. Neviděli jsme potřebu takového popudu – takové náklonnosti. Nemohli jsme postřehnout její nezbytnost. Nemohli jsme pochopit, to jest, nebyli bychom mohli pochopit, kdyby se nám pojem tohoto primum mobile byl kdy vnutil – nebyli bychom mohli pochopit, jakým způsobem by mohla napomáhat cílům lidstva, ať už časným, nebo věčným. Nelze popřít, že frenologie a z velké části i veškeré metafyzikaření byly zosnovány a priori. Člověk intelektuální čili logický, a nikoli člověk chápavý a pozorující, se jal vymýšlet záměry – diktovat Bohu cíle. Když takto k vlastnímu uspokojení pronikl do úmyslů Jehovy, vybudoval z těchto úmyslů své nesčetné soustavy ducha. Ve věci frenologie jsme například nejprve určili, zcela přirozeně, že záměrem Božstva bylo, aby člověk jedl. Potom jsme člověku přisoudili orgán vyživovacího pudu a tento orgán je bičem, jímž Božstvo žene člověka, chtě nechtě, k jídlu. Za druhé, když jsme uznali za Boží vůli, aby člověk zachovával svůj rod, objevili jsme hned orgán milostného pudu. A tak i s bojovností, s idealitou, s kauzalitou, s tvořivým pudem – tak, slovem, s každým orgánem, ať už představuje náklonnost, mravní cit, nebo schopnost čistého intelektu. A v těchto uspořádáních Principia lidského konání spurzheimovci, ať už mají pravdu, nebo se mýlí, zčásti nebo vcelku, v zásadě jen kráčeli ve šlépějích svých předchůdců: všechno vyvozovali a ustanovovali z předem přijatého určení člověka a na základě cílů jeho Stvořitele.

Bylo by bývalo moudřejší, bylo by bývalo bezpečnější třídit (pokud už třídit musíme) na základě toho, co člověk obyčejně nebo příležitostně dělal a co vždy příležitostně dělával, než na základě toho, co mu Božstvo podle našeho samozřejmého přesvědčení určilo dělat. Jestliže nedokážeme pochopit Boha v jeho viditelných dílech, jak potom v jeho nepředstavitelných myšlenkách, které ta díla povolávají k bytí? Jestliže mu nedokážeme porozumět v jeho objektivních stvořeních, jak potom v jeho podstatných rozpoloženích a fázích tvoření?

Indukce a posteriori by byla přivedla frenologii k tomu, aby uznala za vrozený a prvotní princip lidského konání cosi paradoxního, co můžeme nazvat zvráceností, jelikož není příznačnějšího pojmenování. Ve smyslu, jaký tomu slovu dávám, je to ve skutečnosti mobile bez motivu, motiv, který není motivirt. Na její popud jednáme bez pochopitelného cíle. A bude-li se to chápat jako protimluv v pojmech, můžeme tvrzení natolik pozměnit, že řekneme: na její popud jednáme proto, že bychom neměli. Teoreticky nemůže být důvod nerozumnější, avšak ve skutečnosti není silnějšího. V jistých myslích a za jistých okolností se stává naprosto neodolatelným. Nejsem si jistější tím, že dýchám, než tím, že jistota o nesprávnosti či pochybenosti kteréhokoli skutku je často tou jedinou nepřemožitelnou silou, která nás pudí a jediná nás pudí k jeho vykonání. A tato přemáhající náklonnost páchat zlé pro zlé samo se ani nedá analyzovat či rozložit na skrytější složky. Je to základní, prvotní popud – elementární. Namítne se, vím, že když setrváváme ve skutcích proto, že cítíme, že bychom v nich setrvávat neměli, naše chování je jen obměnou toho, co obyčejně pramení z frenologické bojovnosti. Ale klamnost této myšlenky ukáže jediný pohled. Podstatou frenologické bojovnosti je nezbytnost sebeobrany. Je naší záštitou proti újmě. Její princip se týká našeho blaha, a tak se touha mít se dobře rozněcuje současně s jejím rozvinutím. Z toho plyne, že touha mít se dobře se musí rozněcovat současně s každým principem, který by byl jen obměnou bojovnosti, avšak v případě toho čehosi, co nazývám zvrácením, se touha mít se dobře nejenže neprobouzí, ale existuje cit přímo protikladný.

Odvolat se na vlastní srdce je koneckonců nejlepší odpovědí na sofistiku, o níž jsem se právě zmínil. Nikdo, kdo se s důvěrou radí s vlastní duší a důkladně se jí vyptává, nebude nakloněn popírat naprostou základnost náklonnosti, o níž je řeč. Není o nic nepochopitelnější, než je příznačná. Nežije člověk, jehož by v některé chvíli netrápila například úporná touha mučit posluchače okolkováním. Mluvčí ví, že se znelíbí. Ze všech sil se chce zalíbit, bývá obvykle stručný, přesný a jasný, nejlakoničtější a nejzářivější řeč se mu dere na jazyk, jen s obtížemi se zdržuje, aby jí nedal volný průběh, leká se hněvu toho, koho oslovuje, a chtěl by ho odvrátit, a přece mu přijde na mysl myšlenka, že jistými zákrutami a vsuvkami by se ten hněv dal vyvolat. Ta jediná myšlenka stačí. Popud vzroste v chuť, chuť v touhu, touha v neovladatelnou žádostivost a žádostivosti (k hluboké lítosti a hanbě mluvčího a navzdory všem následkům) se vyhoví.

Máme před sebou úkol, který je třeba vykonat co nejdříve. Víme, že odklad bude zhoubný. Nejdůležitější krize našeho života volá hlasem polnice po okamžité energii a činu. Hoříme, spaluje nás dychtivost pustit se do díla a v očekávání jeho slavného výsledku nám plane celá duše. Musí se, má se začít dnes, a přece to odkládáme na zítřek. A proč? Odpovědi není, leda že cítíme zvráceně, přičemž to slovo užíváme bez pochopení principu. Přijde zítřek a s ním ještě úzkostlivější touha vykonat svou povinnost, ale právě s tímto vzrůstem úzkosti přichází zároveň bezejmenná, přímo děsivá, neboť nevyzpytatelná dychtivost po odkladu. Tato dychtivost nabírá sílu, jak letí chvíle. Nadchází poslední hodina k činu. Chvějeme se prudkostí zápasu ve svém nitru – určitého s neurčitým – podstaty se stínem. Avšak došel-li zápas až sem, vítězí stín – marně se lopotíme. Hodiny odbijí a jsou umíráčkem našeho blaha. Zároveň jsou kohoutím zakokrháním pro přízrak, který nás tak dlouho zastrašoval. Uletí – zmizí – jsme volní. Stará energie se vrací. Teď budeme pracovat. Běda, je už pozdě!