Ďáblík zvrácenosti

Ne proto, že by z toho něco měl. Právě proto, že by neměl.

Poe začíná jako přednáška, ne jako příběh. Tvrdí, že v člověku sedí popud, na který věda zapomněla: nutkání udělat právě to, co by se dělat nemělo. Odkládáme úkol, který je nejnaléhavější, ačkoli víme, že nás odklad zničí. Na okraji propasti nás cosi drží na místě, místo aby nás to odtáhlo — a čím déle hledíme dolů, tím je ta myšlenka sladší.

Teprve pak se ukáže, kdo to celé vypráví. Muž v cele smrti, kterému zbývá jedna noc. Vraždu chystal měsíce a zavrhl tisíc plánů, než ve starých francouzských pamětech narazil na zmínku o otrávené svíci. Věděl totiž, že jeho oběť čte v posteli a že její pokoj je těsný a špatně větraný.

Zdědil po něm majetek. Roky žil v bezpečí, které si vychutnával víc než samotné peníze. A pak si jednou cestou po ulici polohlasně řekl větu, která ho zničila: jsem v bezpečí — nebudu-li takový blázen, abych se přiznal.

Ďáblík zvrácenosti je nejstručnější a nejmodernější věc, jakou Edgar Allan Poe napsal. Pojmenoval v ní popud k sebezničení téměř sto let předtím, než pro něj psychologie našla vlastní slova. První polovina ho vysvětluje, druhá dokazuje.

Klasika z roku 1845. Čtení na dvacet minut o tom, proč nejspolehlivěji ublížíme sami sobě.