William Wilson
Edgar Allan Poe
WILLIAM WILSON
Co říci naň? Co na SVĚDOMÍ chmurné,
na ten přízrak v mé cestě?
– Chamberlayne: Pharronida
Dovolte, abych se prozatím nazýval William Wilson. Čistý list, který nyní leží přede mnou, není třeba poskvrnit mým skutečným jménem. To se už beztak stalo příliš předmětem pohrdání, hrůzy a odporu mého pokolení. Což rozhořčené větry neroznesly jeho bezpříkladnou hanbu do nejodlehlejších končin země? Ó, ty vyvrheli, nejzavrženější ze všech vyvrhelů! Což nejsi pro zemi navěky mrtev? Pro její pocty, pro její květy, pro její zlaté touhy? A což mezi tvými nadějemi a nebem nevisí navěky mrak, hustý, pochmurný a bezmezný?
Ani kdybych mohl, nechtěl bych tu a dnes podávat záznam o svých pozdějších letech, letech nevýslovné bídy a neodpustitelného zločinu. Toto období, tato pozdější léta, vystoupilo náhle na nový stupeň ničemnosti a jedině jeho původ chci nyní vyložit. Lidé obyčejně klesají postupně. Ze mne všechna ctnost spadla v jediném okamžiku jako plášť. Od poměrně malicherných nepravostí jsem obřím krokem přešel k výstřednostem horším než Heliogabalovy. Strpte, zatímco budu vyprávět, jaká náhoda, jaká jediná událost přivedla toto zlo na svět. Smrt se blíží a stín, který ji předchází, zahalil mou duši smířlivým vlivem. Když procházím šerým údolím, toužím po soucitu (bezmála bych řekl po slitování) svých bližních. Rád bych je přesvědčil, že jsem byl do jisté míry otrokem okolností, které se vymykají lidské moci. Přál bych si, aby mi v podrobnostech, které tu vypovím, našli malou oázu osudovosti uprostřed pouště pobloudění. Chtěl bych, aby připustili (a nebudou to moci upřít), že ačkoli pokušení snad existovalo i dříve stejně veliké, nikdy předtím nebyl člověk alespoň takto pokoušen, a zcela jistě nikdy takto nepadl. A což proto nikdy takto netrpěl? Což jsem vskutku nežil ve snu? A což nyní neumírám jako oběť hrůzy a tajemství nejdivočejší ze všech pozemských vidin?
Pocházím z rodu, který se odedávna vyznačoval obrazotvorným a snadno vznětlivým temperamentem, a už v nejútlejším dětství jsem dokazoval, že jsem rodovou povahu zdědil v plné míře. Jak jsem přibýval na letech, rozvíjela se stále mocněji a z mnoha příčin se stala zdrojem vážného neklidu mých přátel a opravdové újmy mně samému. Rostl jsem svévolný, oddaný nejdivočejším rozmarům, kořist nejnezkrotnějších vášní. Moji rodiče, slabí duchem a sužovaní vrozenými neduhy podobnými mým, mohli jen málo vykonat proti zlým sklonům, které mě vyznačovaly. Několik chabých a špatně vedených pokusů skončilo jejich úplnou porážkou a ovšem mým dokonalým vítězstvím. Od té doby bylo mé slovo v domě zákonem. Ve věku, kdy jiné děti ještě vodí na opratích, byl jsem ponechán vedení vlastní vůle a stal jsem se, ne-li jménem, tedy skutkem, pánem svých činů.
Mé nejranější vzpomínky na školní život se vážou k rozlehlému, členitému domu v alžbětinském slohu, v mlhavé anglické vesnici plné obrovských sukovitých stromů, kde všechny domy byly nesmírně starobylé. Věru, bylo to snové a duši konejšící místo, to ctihodné staré městečko. Ještě v této chvíli cítím v představách osvěžující chlad jeho hluboce zastíněných alejí, vdechuji vůni jeho tisícerých křovin a znovu se chvěji nepopsatelnou slastí při hlubokém dutém hlase kostelního zvonu, který hodinu co hodinu zamračeným, náhlým zahučením protínal tiš šerého vzduchu, do něhož se nořila a v němž dřímala vyřezávaná gotická věž.
Prodlévat u drobných vzpomínek na školu a na všechno, co s ní souvisí, mi snad působí tolik potěšení, kolik ho ještě vůbec dokážu pocítit. Odpustíte mi, ponořenému do bídy (do bídy, žel, až příliš skutečné), že hledám úlevu, jakkoli nepatrná a pomíjivá je, ve slabosti několika roztoulaných podrobností. Ty jsou navíc samy o sobě zcela malicherné, ba až směšné, ale v mých představách nabývají zvláštní důležitosti, neboť se pojí s obdobím a místem, v nichž rozpoznávám první nejasné výstrahy osudu, jenž mě později tak úplně zastínil. Nechte mě tedy vzpomínat.
Dům, jak jsem řekl, byl starý a nepravidelný. Pozemky byly rozsáhlé a celé je obepínala vysoká, pevná cihlová zeď, nahoře pokrytá vrstvou malty a střepů skla. Tato vězeňská hradba tvořila hranici naší říše. Za ni jsme viděli jen třikrát do týdne: jednou každou sobotu odpoledne, kdy nám v doprovodu dvou pomocných učitelů dovolili podniknout v zástupu krátkou procházku po okolních polích, a dvakrát v neděli, kdy nás stejně obřadným způsobem vodili na ranní a večerní bohoslužbu do jediného vesnického kostela. Pastorem toho kostela byl ředitel naší školy. S jak hlubokým úžasem a zmatkem jsem na něho hlédával z naší odlehlé lavice na kůru, když slavnostním, pomalým krokem vystupoval na kazatelnu! Tento ctihodný muž s tváří tak pokorně vlídnou, v rouchu tak lesklém a tak kněžsky splývavém, s parukou tak důkladně napudrovanou, tak strnulou a tak ohromnou – mohl to být týž, jenž ještě nedávno s kyselou tváří, v šatech zaprášených od šňupavého tabáku, s rákoskou v ruce vykonával drakonické zákony ústavu? Ó, obrovský paradox, příliš obludný, než aby měl řešení!
V rohu těžké zdi se mračila ještě těžší brána. Byla pobita a vykládána železnými svorníky a nahoře ji vroubily zubaté železné hroty. Jaké dojmy hluboké bázně vzbuzovala! Neotvírala se nikdy, leda při těch třech pravidelných odchodech a návratech, o nichž jsem už mluvil. Tehdy jsme v každém zavrzání jejích mohutných pantů nacházeli plnost tajemství, celý svět látky k vážným poznámkám či k ještě vážnějšímu rozjímání.