William Wilson

Někdo v té škole má jeho jméno. A jeho tvář.

Starý dům v mlhavé anglické vesnici, zeď posetá střepy skla a zvon, který každou hodinu proráží ticho. Chlapec, jenž si zde říká William Wilson, je ve třídě nejsilnější — až na jediného spolužáka. Ten se jmenuje stejně. Narodil se týž den. Do školy přišel tutéž hodinu.

Ten druhý Wilson mu nikdy neublíží. Jen ho napodobuje — chůzi, oblečení, způsob řeči — a mluví výhradně šeptem, protože hlasitěji prý neumí. A pokaždé, když se vypravěč chystá udělat něco, co by raději zatajil, ozve se mu za zády ten šepot s jeho vlastním jménem.

Utíká před ním celý život. Do Etonu, do Oxfordu, kde v kartách obehraje bohatého Glendinninga, dál do Paříže, Vídně, Berlína, Neapole. A vždycky se v nejnevhodnější chvíli otevřou dveře a ten hlas prozradí, co právě dělá. Teprve na karnevalovém plese v Římě se rozhodne, že s tím skoncuje.

William Wilson je nejosobnější povídka, jakou Edgar Allan Poe napsal — školu, kterou tak podrobně popisuje, sám jako chlapec navštěvoval v anglickém Stoke Newingtonu. Zároveň je to prapůvod všech literárních dvojníků, kteří přišli po něm, od Dostojevského Dvojníka až po moderní příběhy o rozdvojené osobnosti.

Klasika z roku 1839. Krátké čtení o tom, co člověku zbude, když konečně umlčí své svědomí.