Předčasný pohřeb

Edgar Allan Poe

PŘEDČASNÝ POHŘEB

Jsou jistá témata, jejichž přitažlivost pohlcuje celého člověka, která jsou však příliš hrozná na to, aby se mohla stát předmětem poctivé beletrie. Čirý romantik se jim musí vyhnout, nechce-li urážet nebo vzbuzovat odpor. Náležitě s nimi lze nakládat jen tehdy, když je posvěcuje a nese přísnost a majestát Pravdy. Chvějeme se například tou nejintenzivnější „slastnou bolestí“ nad zprávami o přechodu přes Berezinu, o zemětřesení v Lisabonu, o morové epidemii v Londýně, o bartolomějské noci či o zadušení sto dvaceti tří vězňů v Černé díře v Kalkatě. Avšak v těchto zprávách vzrušuje fakt – vzrušuje skutečnost – vzrušuje historie. Jako výmysly by v nás budily jen odpor.

Zmínil jsem několik z výraznějších a vznešenějších pohrom, jaké zaznamenaly dějiny. Avšak u nich nepůsobí na obrazotvornost tak živě jen povaha pohromy, nýbrž neméně i její rozsah. Není třeba čtenáři připomínat, že z dlouhého, děsivého katalogu lidských běd bych mohl vybrat mnoho jednotlivých případů, v nichž je více podstatného utrpení než v kterékoli z těchto ohromných pohrom ve velkém. Pravá ubohost, poslední hlubina žalu, je totiž vždy jednotlivá, nikoli rozptýlená. Že příšerné krajnosti muk snáší člověk jako jednotlivec, a nikdy člověk jako masa – za to děkujme milosrdnému Bohu!

Být pohřben zaživa je bezpochyby nejstrašnější z těchto krajností, jaká kdy připadla údělu obyčejného smrtelníka. Že mu připadala často, velmi často, sotva popřou ti, kdo přemýšlejí. Hranice, které dělí Život od Smrti, jsou přinejlepším mlhavé a neurčité. Kdo poví, kde jeden končí a kde druhá začíná? Víme, že jsou nemoci, při nichž zcela ustanou všechny viditelné projevy života, a přece jsou tato zastavení pouhými přerušeními v pravém smyslu slova. Jsou to jen dočasné pauzy v nepochopitelném mechanismu. Uplyne jistý čas a jakýsi neviditelný tajemný princip znovu uvede do pohybu kouzelná kolečka a zázračná kola. Stříbrný provázek se neuvolnil navždy, ani zlatá číše se nerozbila nenapravitelně. Ale kde byla zatím duše?

Avšak i když odhlédneme od nevyhnutelného závěru a priori, že totiž takové příčiny musí plodit takové účinky a že dobře známé případy zdánlivé smrti musí čas od času přirozeně vést k předčasnému pohřbení, i když tedy odhlédneme od této úvahy, máme přímé svědectví lékařské i každodenní zkušenosti, které dokazuje, že ohromné množství takových pohřbů se skutečně událo. Kdyby bylo třeba, mohl bych se hned odvolat na stovku dobře doložených případů. Jeden velmi pozoruhodný, jehož okolnosti snad ještě žijí v paměti některých mých čtenářů, se odehrál není tomu dávno v sousedním městě Baltimore, kde vyvolal bolestné, prudké a daleko sahající vzrušení. Manželku jednoho z nejváženějších občanů, vynikajícího právníka a člena Kongresu, zachvátila náhlá, nevysvětlitelná nemoc, s níž si umění jejích lékařů nevědělo rady. Po mnohém utrpení zemřela, nebo alespoň všichni věřili, že zemřela. Nikdo netušil, ba neměl ani důvod tušit, že ve skutečnosti mrtvá není. Jevila všechny obvyklé známky smrti. Tvář nabyla obvyklých stažených, propadlých rysů. Rty měly obvyklou mramorovou bledost. Oči byly bez lesku. Tělo bez tepla. Tep ustal. Tři dny nechali tělo nepohřbené a za tu dobu ztuhlo na kámen. Pohřeb, zkrátka, uspíšili, neboť se zdálo, že rozklad rychle postupuje.

Dámu uložili do rodinné hrobky a tři následující roky ji nikdo nevyrušil. Když tato lhůta uplynula, hrobku otevřeli, aby do ní vložili sarkofág. Ale běda, jaký strašný otřes čekal manžela, který vlastnoručně otevřel dveře! Když se jejich křídla rozletěla směrem ven, zhroutilo se mu do náruče cosi v bílém rouchu a zachřestilo. Byla to kostra jeho ženy v ještě nezetlelém rubáši.

Pečlivé vyšetřování ukázalo, že ožila do dvou dnů po pohřbení. Její zápas způsobil, že rakev spadla z římsy či police na zem a rozbila se tak, že se z ní mohla vyprostit. Lampa, kterou v hrobce náhodou zapomněli plnou oleje, se našla prázdná – olej se však mohl ztratit i vypařením. Na nejhořejším ze schodů, které vedly dolů do hrůzné komory, ležel velký úlomek rakve. Zdá se, že se jím snažila upoutat pozornost, když bušila na železné dveře. Přitom zřejmě omdlela, nebo snad zemřela čirým zděšením, a když padala, rubáš se jí zachytil o jakési kování, jež vyčnívalo dovnitř. Tak zůstala a tak zetlela – vzpřímená.

Roku 1810 se ve Francii přihodil případ pohřbení zaživa za okolností, které snad nejlépe potvrzují, že skutečnost je vskutku podivnější než výmysl. Hrdinkou příběhu byla mademoiselle Victorine Lafourcadová, mladá dívka ze slavného rodu, bohatá a obdařená velkou osobní krásou. Mezi jejími četnými nápadníky byl Julien Bossuet, chudý litterateur čili pařížský žurnalista. Nadání a milá povaha mu získaly přízeň dědičky a zdá se, že ho upřímně milovala. Rodová pýcha ji však nakonec přivedla k tomu, že ho odmítla a provdala se za monsieur Renella, bankéře a diplomata jistého jména. Po sňatku ji však tento pán zanedbával a snad s ní i zcela otevřeně špatně zacházel. Když s ním prožila několik bědných let, zemřela – alespoň její stav se tolik podobal smrti, že oklamal každého, kdo ji viděl. Pohřbili ji, nikoli do hrobky, nýbrž do obyčejného hrobu ve vesnici, kde se narodila. Milenec, plný zoufalství a stále rozněcovaný vzpomínkou na hluboký cit, putuje z hlavního města do odlehlé provincie, v níž vesnice leží, s romantickým úmyslem vykopat mrtvolu a zmocnit se jejích bohatých copů. Přijde k hrobu. O půlnoci vykope rakev, otevře ji a právě odstřihává vlasy, když ho zarazí, že milované oči se otvírají. Dáma byla totiž pohřbena zaživa. Život z ní zcela nevyprchal a milencovy něžnosti ji probraly z mrákot, které si všichni spletli se smrtí. Jako smyslů zbavený ji odnesl do svého příbytku ve vesnici. Použil jisté účinné posilující prostředky, jaké mu vnukla nemalá lékařská učenost. Zkrátka, ožila. Poznala svého zachránce. Zůstala u něho, dokud se pomalu, postupně zcela nezotavila a nenabyla původního zdraví. Její ženské srdce nebylo z křemene a tato poslední lekce lásky stačila, aby je obměkčila. Darovala je Bossuetovi. K manželovi se už nevrátila. Zatajila před ním své zmrtvýchvstání a uprchla s milencem do Ameriky. Po dvaceti letech se oba vrátili do Francie v přesvědčení, že čas natolik změnil dámin vzhled, že ji přátelé nepoznají. Mýlili se však. Při prvním setkání ji monsieur Renelle skutečně poznal a přihlásil se o svou manželku. Tomuto nároku se vzepřela a soud jí dal za pravdu. Rozhodl, že mimořádné okolnosti spolu s dlouhou řadou let zrušily manželovu pravomoc nejen podle slušnosti, ale i podle zákona.