Předčasný pohřeb

Kde končí život a kde začíná smrt? Nikdo to neví přesně. A právě v tom je ten problém.

Poe začíná jako reportér, ne jako vypravěč strašidelných historek. Předkládá případ za případem. Manželku baltimorského právníka, která po třech letech vypadne manželovi do náruče jako kostra opřená o dveře hrobky. Francouzku Victorine Lafourcadovou, kterou z hrobu vykope muž, jehož si nesměla vzít. Dělostřeleckého důstojníka, na jehož hrobě sedlák cítil, jak se pod ním hýbe země. Londýnského advokáta, který se uprostřed noci posadil na pitevním stole a promluvil.

Teprve pak přichází vypravěč. Trpí katalepsií — nemocí, při níž tělo znehybní tak dokonale, že se nedá odlišit od mrtvoly. Ví přesně, co mu hrozí, a tak si to pojistí: přestavěná rodinná hrobka, víko, které povolí i zevnitř, vystlaná rakev, provaz přivázaný k zápěstí a zvon nad zemí.

Jedné noci se probere v naprosté tmě. Čelisti má podvázané jako nebožtík. Patnáct centimetrů nad obličejem dřevo. Provaz od zvonu nikde a do nosu ho udeří pach vlhké hlíny.

Předčasný pohřeb je nejtělesnější povídka, jakou Edgar Allan Poe napsal — hrůza, kterou není třeba nikomu vysvětlovat. V devatenáctém století to nebyla literární figura: bezpečnostní rakve se zvonkem a dýchací trubicí se opravdu vyráběly a patentovaly. A závěr, který Poe pro svého vypravěče připravil, je překvapivě téměř léčivý.

Klasika z roku 1844. Krátké čtení o strachu, který zná každý, jen se o něm nahlas nemluví.