Ostrov víly
Edgar Allan Poe
OSTROV VÍLY
Nullus enim locus sine genio est. – Servius.
„La musique,“ říká Marmontel v oněch „Contes Moraux“ (*1), které jsme ve všech našich překladech tvrdošíjně nazývali „Mravoučné povídky“, jako by na výsměch jejich duchu – „la musique est le seul des talents qui jouissent de lui-même; tous les autres veulent des temoins.“ Zaměňuje si tu rozkoš, kterou lze čerpat ze sladkých zvuků, se schopností je tvořit. Nadání pro hudbu o nic víc než kterékoli jiné nepřináší úplný požitek tam, kde není nikoho druhého, kdo by ocenil jeho projev. A jen v téže míře jako ostatní talenty plodí účinky, z nichž se lze plně těšit v samotě. Myšlenka, kterou si Marmontel buď nedokázal jasně uvědomit, nebo ji při jejím vyslovení obětoval své národní zálibě v pointě, je nepochybně zcela obhajitelná: hudbu vyššího řádu doceníme nejdůkladněji tehdy, když jsme úplně sami. Tezi v této podobě ihned připustí ti, kdo milují lyru pro ni samu a pro její duchovní poslání. Existuje však rozkoš, která je ještě na dosah padlému lidskému pokolení, snad jediná, která vděčí průvodnímu pocitu odloučenosti za ještě víc než hudba. Mám na mysli štěstí, které zakoušíme při kontemplaci přírodní scenérie. Věru, kdo chce správně uzřít slávu Boží na zemi, musí tu slávu uzřít v samotě. Mně alespoň je přítomnost (nejen lidského života, ale života v jakékoli jiné podobě než v podobě zelených bytostí, které rostou z půdy a jsou němé) skvrnou na krajině – protiví se géniu místa. Rád věru hledím na temná údolí i na šedé skály, na vody, které se mlčky usmívají, na lesy vzdychající v neklidných dřímotách i na hrdé, bdělé vrchy, které na to všechno shlížejí. Rád na ně hledím jako na obrovské údy jediného rozlehlého, živého a cítícího celku – celku, jehož tvar (tvar koule) je nejdokonalejší a nejobsáhlejší ze všech, jehož dráha vede mezi družnými planetami, jehož krotkou služkou je měsíc a zprostředkujícím vládcem slunce, jehož životem je věčnost, jehož myšlenka je myšlenkou Boha, jehož rozkoší je poznání, jehož osudy se ztrácejí v nesmírnosti, jehož vědomí o nás je příbuzné našemu vědomí o animalkulích, které zamořují mozek – na bytost, kterou v důsledku toho pokládáme za čistě neživou a hmotnou, velmi podobným způsobem, jakým musejí tyto animalkuly pokládat nás.